Zdroj: časopis Soudce 5 – 2024 / roč. XXVI
Autoři: Mgr. Daniela Holá, Mgr. Veronika Němečková, Petr Kinkor, Mgr. Markéta Chudáčková
Rozvod či rozchod zvláště mezi partnery, kteří mají děti, je emocionálně nesmírně náročný. Bývá však o to komplikovanější ve chvíli, kdy jeden z partnerů je tzv. vysoce konfliktní osobou. Tedy člověkem, jehož chování lze zjednodušeně označit jako narcistické (lhaní, manipulace, projekce, vzbuzování pocitů viny, mocenské uplatňování zájmů, neschopnost dohody, potřeba neustále kontrolovat druhého, ovlivňovat až ovládat jeho rozhodování a prožívání atd.). Zdaleka nejde pouze o osoby, které trpí narcistickou poruchou osobnosti podle diagnostického a statistického manuálu duševních poruch DSM-5, ale pod pojem „narcista“ budeme pro zjednodušení zahrnovat i osoby, které vykazují různou měrou narcistické osobnostní rysy. Bývalého partnera narcisty, ačkoliv toto označení v sobě nese určitou stigmatizaci, budeme pro účely tohoto článku označovat jako oběť. Protože mezi narcisty převažují muži, je tento článek psán z perspektivy mužského narcismu, přestože se vyskytuje i u žen.
O tom, jaká jsou specifika narcistních osobností z pohledu advokáta a zároveň z pohledu klienta jsme napsali článek do internetového právního magazínu e-pravo, přičemž tento článek zvedl vlnu ohlasů i ze strany některých soudců, proto jsme se rozhodli na něj touto formou navázat. Článek jsme sepsali v kolektivu advokátů zabývajících se rodinným právem, spolu s koučem a terapeutem Petrem Kinkorem, specializujícím se na problematiku vztahů s prvky narcistního zneužívání a dlouhodobou práci s obětmi tohoto druhu psychického násilí ve vztazích.
Jak rozpoznat narcistu a jeho zneužívající strategie?
Samotná identifikace narcisty je obtížná. Narcista často disponuje nepopiratelným charisma a umí vyvolat velmi líbivý vnější dojem. Tato maska je pro lidi z vnějšku často nerozpoznatelná, pokud sami nemají osobní zkušenost s tímto typem chování. Narcista díky tomu často dokáže zcela ovládnout situaci (někdy i vlivem své finanční převahy) a svou oběť v rámci soudního řízení zcela zdiskreditovat.
Narcismus se vyznačuje především nedostatkem empatie, povrchností, sobectvím a pocitem vlastní nadřazenosti (narcista je přesvědčen, že má nárok na speciální zacházení a běžná pravidla pro něj neplatí). Narcisté postrádají schopnost sebereflexe a mají problém převzít odpovědnost za své jednání. Dokáží se projevovat velmi mile a skromně, ale jakmile se ocitnou v defenzivě, přechází do silné arogance. Mají potřebu uplatňovat kontrolu nad svým okolím a automaticky předpokládají souhlas s vlastními požadavky.
Pro projev narcistů jsou typické některé společné prvky, pro něž se ujala rozvětvená terminologie. Právě podle těchto specifických rysů chování je narcisty možné rozpoznat i v rámci soudního řízení, jakkoli třeba ne hned v jeho počátku.
Vztahové chování narcistů je založeno především na manipulaci. Narcista již od dětství, ať už z jakýchkoliv důvodů, cítí vnitřní nedostatečnost, cítí se být nemilovaný a nepřijatý. Takže se od dětství učí lhát a vytváří si nepravou představu o sobě.
Klíčovým nástrojem narcisty je práce s vinou, která u jeho obětí skvěle funguje. Často pracuje s pojmy „nikdy“, nebo „vždycky“ a kategorickými tvrzeními a „pravdami“, jež dokola opakuje, třeba i mimo kontext dosavadní komunikace. Na oběť svaluje vinu za vše, od nefunkčnosti vztahu až po negativní dopad na děti.
Mezi typické nástroje narcisty patří gaslighting, což je zpochybňování reality druhého člověka. Narcista například popírá, že by kdy řekl nebo udělal věc, která je naprosto nepochybná, anebo zpochybňuje pocity druhého v návaznosti na oprávněnou výtku. Gaslighting má na oběť velmi destruktivní dopad, neboť podkopává důvěru ve vlastní smysly a úsudek a přispívá k vytváření závislosti na narušeném partnerovi.
Narcista je dále velmi zručný v přesouvání vlastních problémů na svou oběť, tzv. projekci, která je pro oběť někdy až absurdní. Narcista, který lže, obviňuje paradoxně ze lhaní druhého člověka, z nefunkční komunikace obviňuje oběť atd.
Pro soudní řízení je naprosto klíčová znalost manipulativní techniky zvané slovní salát (word salad) ve které narcisté vynikají. V rámci odvracení pozornosti od jejich vlastního problematického přístupu mají na přímou otázku tendenci spřádat nekonečná vyjádření s větvenou tematikou, která jsou směsí polopravd, lží, komplimentů, urážek i pseudologiky, na konci kterého se tazatel jednoznačné odpovědi zpravidla nedočká. Podle této techniky také můžeme nejčastěji narcistu rozpoznat, jelikož zpravidla nedokáže odpovědět na jasně položený dotaz či zaujmout jednoznačné stanovisko, pokud to není v jeho zájmu.
Další v souvislosti s narcismem užívaný pojem jsou létající opice. To je termín pro lidi, kteří jsou zmanipulovaní, popřípadě naverbovaní narcistou a jeho rétorikou, které se snaží narcista získat na svoji stranu, ve snaze dosáhnout svého cíle. Tyto osoby v zásadě nemají nebo nemusí mít postranní úmysly. Chtějí přispět k řešení situace, ale přebírají narcistovu verzi reality, v rámci které je na vině oběť: „Chceš snad rozbít dětem rodinu?“ Anebo pozici oběti relativizují stereotypními větami typu: „Pravda je vždycky někde uprostřed“, nebo „Asi to 2 Vychází z Oscarového filmu Plynové lampy (Gaslight, 1944), ve kterém manžel například tlumí osvětlení v domě, přičemž přesvědčí manželku, že se jí to jen zdá a ona přichází o rozum. Tzv. Flying monkeys. Termín převzatý z filmu Čaroděj ze země Oz, ve kterém zlá čarodějnice začaruje létající opičky, aby pro ni dělaly špinavou práci. nebylo zas tak zlé, když spolu mají dvě děti“. Jedná se v zásadě o přenášení odpovědnosti za chování agresora na oběť (tzv. victim blaming). Do pozice létajících opic se ale mohou dostávat i advokáti, pokud nerozpoznají narcistické nastavení klienta, nebo pracovníci OSPODu a soudci, kteří se snaží přimět strany k dohodě a nařizují opakované mediace, anebo jen bagatelizují závažnost jednání narcisty.
Je důležité si uvědomit, že nejde jen o ochranu oběti, ale především o ochranu tolik akcentovaného nejlepšího zájmu nezletilých dětí a zamezení tzv. transgeneračnímu přenosu násilí v podobě získaných nevědomých vzorců nežádoucího chování. Již proto je třeba na detekci narcistických rysů nerezignovat, jelikož jsou důležité pro posouzení rodičovské kompetence daného rodiče.
Dynamika kodependentního vztahu s narcistou
Rozchod narcistu nezřídka vystaví vnějšímu tlaku, který znásobí jeho vnitřní úzkost a projeví se enormní snahou poškodit bývalého partnera, nejčastěji prostřednictvím financí, rodiny, společných známých, a hlavně prostřednictvím dětí. Osoby, které ve vztahu s narcistou dlouhodobě žijí (partneři, děti), vykazují určitá specifika vyplývající z kodependence (tedy spoluzávislosti, vyznačující se až přehnaným soustředěním se na potřeby narcisty, na úkor svých vlastních), která jsou velmi podobná například s členy náboženských sekt. Po ukončení vztahu tyto osoby velmi často vykazují znaky posttraumatické stresové poruchy.
Primárně je pro účely tohoto článku třeba vysvětlit, jak vztah narcistního zneužívání a kodependence funguje, aby bylo možné pochopit, v jakém stavu přichází oběť do jednací síně a co má v daný okamžik za sebou.
Na počátku vztahu často narcista svou oběť zahrne láskou a pozorností (tzv. love bombing), bývá okouzlující a dokáže navodit dojem až osudového souznění. Postupně se však do vztahu vkrádají patologické vzorce. Hezkých chvil ubývá a narcista začíná svého partnera psychicky a někdy i fyzicky deptat a s využitím výše popsaných technik svou oběť dostává do role podřízenosti a závislosti na vlastních náladách a emočně pozitivním přijetí. Narcista zpochybňuje potřeby a pocity oběti, devalvuje její lidskou hodnotu, útočí na její důstojnost a citlivá místa, která odhalil během první fáze vztahu, kdy se mu oběť s důvěrou otevřela. Narcistovo deptání je však střídáno s laskavostí a záchvěvy „starých dobrých časů“. Této fázi se říká proces přerušovaného upevňování a je to jeden z nejsilnějších tvůrců závislosti, který funguje na podobném principu jako hrací automaty. V průběhu mateřské a rodičovské dovolené je pak nezřídka dílo zkázy dokonáno i ekonomickou závislostí oběti. Naopak tzv. skrytí narcisté dokáží velmi obratně využívat polohu oběti (přišli o práci, protože si na ně zasedl šéf, anebo je o zakázku připravila bývalá manželka) a nechávají se od svých partnerek bez okolků živit. V těchto případech je příznačné parazitické jednání. Chování narcistů ve vztazích může mít různou podobu od téměř neznatelných naschválů a psychického deptání (trestání tichem, ignorováním, izolováním oběti od přátel a rodiny, shazování partnera atd.) až po otevřené fyzické násilí.
Soudní řízení s narcistou
Na základě výše uvedeného se domníváme, že je třeba v rámci dokazování věnovat pozornost rovněž předchozí dynamice vztahu (co řízení předcházelo a co přivedlo účastníky do jednací síně namísto k dohodě) a posoudit, zda se v daném případě nemůže jednat o výše popsaný toxický vzorec. Komplikací však v tomto případě je, že oběť může následkem traumatických zkušeností působit velmi zmateně, její odpovědi mohou být paradoxní, někdy až iracionální, může vykazovat jistou emoční labilitu, nebo naopak nepřiměřeně působící apatii. Často proto dostane v úvodu řízení určitou „nálepku“, jíž je pak těžké se v postupném vývoji kauzy zbavit. Oběti též bojují s obavou, jak se hněv narcisty vyvolaný jejich návrhy a případnou výpovědí následně projeví v jeho odvetě. Je tedy třeba věnovat zvýšenou pozornost reakcím účastníků a způsobu jejich komunikace. U obětí je třeba se pokusit při výslechu nabudit důvěru a vytvořit v rámci dostupných procesních nástrojů bezpečné prostředí (například posadit narcistu mimo zorné pole vyslýchané oběti, případně dát prostor promluvit o podstatných okolnostech právnímu zástupci, který je s obětí často v intenzivním kontaktu, má obsáhlejší informace o rodinné situaci a není na rozdíl od oběti vlivem traumatizace a obav ze msty narcisty paralyzován ve svém projevu). To platí tím spíše, jde-li o návrh podaný narcistou.
V případě narcisty je vhodné si dát od počátku pozor především na taktiku slovního salátu. Ta slouží narcistovi kromě odpoutání pozornosti od podstaty problému též k tomu, že pokud někdo takto dlouhodobě komunikuje, je to nesmírně frustrující a oběť to může vyprovokovat k silně emočním reakcím, což je přesně to, co přináší narcistovi sekundární zisk. Okamžitě se tak dostává do morálně nadřazené pozice a poukazuje na psychickou labilitu oběti. V případě že padnou i ostřejší slova, má okamžitě trumf v podobě osočení z vulgarity. Tím opětovně dostává oběť do podřízenosti a dále může pracovat s distribucí viny. Na obranu proti slovnímu salátu narcisty je účinná tzv. technika rozbité desky. Je třeba co nejjednodušeji opakovat původní otázku, dokud narcista nebude donucen uspokojivě odpovědět, přičemž je třeba nenechat jej „větvit“ ústřední téma.
Narcisté mají velmi utilitární vztah k pravdě a jsou schopni lhát i o prokazatelných záležitostech. Je proto třeba provádět i důkazy týkající se celkové věrohodnosti vysoce konfliktního rodiče, zejména pokud druhý rodič jeho tvrzení zpochybňuje či poukazuje na manipulaci s fakty. Každý někdy lže, manipuluje apod., v případě narcisty jde ale o systematické rozehrávání intrik, argumentačních faulů a komunikačních pastí na oběť. Narcistní zneužívání většinou sestává z množství drobných lstí a naschválů a lze jej rozpoznat spíše v souvislostech, než izolovaně z „velkých prohřešků“. V jednotlivosti se mohou jevit až banálně, podstatná je však dlouhodobost, intenzita a cíl těchto útoků. Oběť mívá z tohoto důvodu tendenci k zahlcení soudního spisu. Při alespoň částečné pozornosti věnované těmto důkazům (zejména, pokud je advokát oběti schopen je pro soud smysluplně filtrovat), lze ale odhalit výše popsané komunikační strategie narcisty.
Narcista často vyzývá k obnovení „normální“ komunikace a „normálních“ vztahů, což je však v jeho podání pouze apel k tomu, aby se vše opět řídilo podle jeho aktuálních potřeb a zájmů. V případě narcisty se jedná o dlouhodobý a neměnný patologický vzorec fungování. Oběť je zpravidla v defenzivě a snaží se držet vzájemnou komunikaci na naprostém minimu, z důvodu ochrany svých hranic a času s dětmi, nikoli neochoty sdílet podstatné informace. Obvykle se doporučuje otevřeně a co nejvíce komunikovat s bývalým partnerem a svatým grálem všech institucionálních pracovníků je „především se dohodnout“. Ačkoliv se narcista veřejně dovolává dohod a kompromisů, sám jich zpravidla není schopen. Funkční dohoda s ním je v zásadě nemožná, pokud se nemá jednat o totální kapitulaci oběti, nebo k ní není motivován jinými svými zájmy. I z tohoto důvodu je nevhodné nařizovat mediaci či rodinnou terapii, ale je naopak zapotřebí autoritativního rozhodnutí soudu, které zajistí pevný právní rámec dalšímu rodinnému fungování. Pokud si soud není v daném případě přínosem mediace jist, je dobré zajímat se o to, zda a jak probíhala předchozí jednání účastníků, a proč případně snaha o dohodu selhala. Trvání na využití mediace často znamená, že oběť pouze znovu konfrontujeme s narcistním manipulátorem, je to jako nahnat predátora do jedné arény s kořistí a výsledku říkat dohoda. Pokud totiž mediátor nemá s tímto osobnostním typem dostatečné zkušenosti, vyvine nevědomky svou snahou o dosažení cíle (tedy dohody) synergicky s narcistou nátlak na oběť a donutí ji k dalším ústupkům. Pokud je přesto mediace nařizována, je vhodné zajistit alespoň vedení odděleného jednání.
Je třeba si uvědomit, že oběti se na opatrovnický soud obracejí zpravidla poté, co selhaly ostatní myslitelné prostředky v naději, že se jim dostane pomoci se situací, která je nad jejich síly. Kdyby bylo s narcistou možné se domluvit, je oběť na podkladě svých odžitých zkušeností tím posledním člověkem, který by se toužil s ním konfrontovat u soudu. Proto je třeba citlivě přistupovat i k poučení rodičů v rámci řízení a hodnocení situace. Například apel na to, že se mají rodiče domluvit, neboť jejich špatnou komunikaci „odnesou“ pouze děti, nepadne na úrodnou půdu. Je neadresný, narcista si ho k srdci nevezme, přičemž u oběti tato výzva nasedá na její zbytnělé pocity viny, které mistrně aktivoval narcista.
Je nutné si uvědomit, že oběť bývá pod enormním tlakem. Její interakce s narcistou se neodehrávají jen v jednací síni. Narcista v každodenním životě vyvolává chaos a konfliktní situace, aby je pak manipulativně využil proti oběti u dalšího jednání. Často opakovaně akcentuje několik vybraných témat, která vytahuje jako pověstná „esa“ z rukávu, ovšem i naprosto mimo aktuální kontext. Do běžné komunikace též často zapojuje OSPOD, aby získal validaci svých postojů a zesílil tlak na oběť. Příznačné je, že narcista zcela neústupně a z principu požaduje maximum toho, co chtít může a ani to mu vzápětí nestačí. Nahrávají mu v tom obecné floskule o jeho otcovských či rodičovských právech (respektive jejich porušování) a blíže nespecifikovaná tvrzení o nejlepším zájmu dítěte, na jejichž podporu je často zneužívána a dezinterpretována rozhodovací praxe soudů, zejména nálezy Ústavního soudu.
Často je ve vztahu k dětem ze strany narcisty po rozchodu patrná radikální změna postoje k péči a zájmu o ně oproti předchozímu fungování. Najednou demonstruje až přehnaný zájem a děti na to slyší, zvláště v situacích, kdy doposud nebyl až tak emočně či časově zapojen. Narcista ví, že změnou přístupu si děti získá a zároveň tím bude ničit jejich matku, která na základě své zkušenosti legitimně pochybuje o upřímnosti a udržitelnosti tohoto postoje. Narcista děti v naprosté většině používá jako zbraň proti expartnerovi. V těchto případech se také setkáváme se syndromem zavrženého rodiče.
Jak upravit poměry k nezletilým dětem v případě narcistního rodiče
V rámci porozchodového fungování je obecně jedním z hlavních doporučení pro rodiče, zachovat pokud možno společnou péči se dvěma velmi prostupnými domácnostmi. Bohužel naprostý opak platí pro rodičovství s narcistou. Téma společného rodičovství je z jeho strany využíváno pro manipulaci bývalým partnerem, vměšování se do jeho soukromého života, někdy až šikanu, přičemž pro děti takový systém představuje jen další traumatizaci a zmatek v následném uspořádání. V zahraničních zdrojích se objevuje názor, že jediným životaschopným modelem péče o děti v případě rodičovství s narcistou je tzv. paralelní rodičovství (parallel parenting), tedy velmi striktně oddělený čas každého rodiče s dětmi s velmi pevnými hranicemi nastavenými proti zasahování do času druhého rodiče.
V této souvislosti si autoři článku dovolují vyjádřit svou pochybnost o univerzalitě v současnosti prosazovaného konceptu sdíleného rodičovství. Sdílení předpokládá vzájemnost a rovnocennost, čehož narcista není schopen, protože vztahy pro něj fungují pouze za předpokladu vlastní mocenské převahy (pokud není motivován jinými zájmy). Narcista, jehož vztahové chování je hluboce destruktivní, může být sice rodič pečující, nikoli však autenticky milující. Jeho přijetí je podmíněno žádoucím chováním druhé strany, přičemž toto nastavení neumožňuje dítěti vytvořit si k němu bezpečnou citovou vazbu a svobodně rozvíjet svoji vlastní identitu. Domníváme se, že institucionální systém opatrovnického řízení by měl sloužit právě jako záchranná brzda pro tyto komplikované případy, která by měla zajistit obětem a nezletilým dětem vhodně nastaveným systémem péče náležitou ochranu
Spolurodičovství s narcistou může být nesmírně trýznivé a v případě nedostatečné nebo nevhodné úpravy péče či styku má devastující dopad také na společné děti. Narcistovi je soudním rozhodnutím potřeba nastavit pevné hranice a dát mu prostřednictvím poučení ze strany soudu najevo, že je třeba je důsledně dodržovat. V těchto vztazích je potřeba výroky rozsudku připravit s maximální mírou podrobnosti tak, aby byly minimalizovány jakékoliv šedé zóny, které by mohly být prostorem pro případnou diskreci narcisty.
- Předávání dětí by mělo být upraveno přes předškolní a školní zařízení a je třeba zakotvit i podrobné schéma předání pro případ nemoci či školních prázdnin a svátků. Doporučujeme zavést podpůrné pravidlo, aby předávající rodič vozil dítě do bydliště přebírajícího rodiče. Odpadnou tak případy, kdy v rámci předání ze strany narcisty dítě není ani fyzicky, ani psychicky připraveno k předání (narcista zahájí s dítětem před příjezdem druhého rodiče nějakou zábavnou aktivitu, anebo mu dovolí hrát běžně zakazovanou počítačovou hru, aby druhému rodiči demonstroval, že k němu dítě nechce).
- Pravidla společného fungování (například ohledně speciálních zdravotních či vzdělávacích potřeb dítěte), která nelze uvést do výroku rozsudku, je vhodné uvést do jeho odůvodnění.
- Jednoznačná pravidla pro uhrazování konkrétních výdajů spojených s péčí o děti. V případě střídavé péče je třeba výslovně rozložit uhrazování konkrétních běžných i mimořádných výdajů spojených s péčí mezi oba rodiče, jelikož narcista dovede každou nejednoznačnost v této oblasti zneužívat k finančnímu nátlaku na druhého rodiče.
- Důležitá je též úprava pravidel komunikace (telefonický styk), neboť narcista nezřídka pod záminkou práva na informace vstupuje do nadměrných a obtěžujících kontaktů s druhým rodičem ve snaze narušovat jeho čas s dětmi. Je vhodné vybrat platformu pro hovory s dětmi (WhatsApp, Facetime, Skype apod.) a výslovně uvést, že má jít o videohovor bez zásahů druhého rodiče (to brání narcistovi „ovládnout“ hovory dětí s druhým rodičem v jeho čase).
- Zakotvení mechanismu sdělování podstatných informací týkajících se dětí. Doporučujeme zakotvit povinnost písemného sdělování podstatných informací prostřednictvím e-mailu. V odůvodnění či poučení je žádoucí zmínit, že by mělo jít o jeden e-mail obsahující vše podstatné, zaslaný bezprostředně před či po předání dětí. V případě vzniku situace, kterou je třeba v zájmu dětí mezi rodiči řešit (například rozhodnutí o výběru školského zařízení), je vhodné komunikovat rovněž e-mailem, tedy doložitelnou formou. Pouze naléhavá témata jako je úraz nebo nemoc, o nichž by druhý rodič měl být neprodleně informován, by měla být komunikována telefonicky.
- Minimalizace vágních deklarací typu „řádně připravit ke styku“, anebo „adekvátně informovat“, neboť je téměř jisté, že na výkladu těchto pojmů nebude vzájemná shoda a pouze se tím vytváří nežádoucí prostor pro extenzivní interpretaci vysoce konfliktního rodiče.
Závěr
Jak vyplývá z textu, problematika narcismu a psychického zneužívání je velmi těžko uchopitelná, ačkoliv je svými patologickými důsledky pro rodinný život stejně ničivá jako fyzické násilí. Cílem soudního řízení nemá být narcismus některého z účastníků diagnostikovat, ani zjistit, jak rozvinuté narcistní rysy vysoce konfliktní osoba vykazuje. V praktickém životě je totiž podstatné jen to, zda chováním této osoby ve vztazích trpí její okolí. Záměrem tohoto článku je především zvýšit vnímavost k tomuto tématu. Neplatí totiž bezvýhradně, že jakýkoli rodičovský konflikt je společnou odpovědností obou rodičů, kteří ho mají v zájmu dětí ukončit. Narcista zkrátka nedokáže „na pokyn“ přestat být narcistou a druhý rodič s jeho konfliktním nastavením ani sebevětšími a opakovanými ústupky nic nezmůže. Ne vždy jsou tedy volná dohoda či ekvivalentní zapojení obou rodičů nejvhodnějším, či vůbec funkčním uspořádáním. Samostatnou kategorii pak tvoří otázka dopadu výchovy narcistního rodiče na děti, která přesahuje rámec tohoto článku, a které jsme se dotkli jen okrajově.
Vzhledem k tomu, že si uvědomujeme závažnost tématu a potřebu praxe v tomto směru odborně a mezioborově komunikovat, přivítáme jakoukoli zpětnou vazbu a další spolupráci s justicí. Potřebná je podle našeho názoru vzdělávací platforma, která by měla sloužit k propojení profesí, zejména soudců, advokátů, psychologů, mediátorů aOSPODů, kteří se budou odborně podílet na zlepšení povědomí o fungování toxických vztahů s reálnými dopady pro praxi. Důsledky těchto vztahů mohou být fatální zejména pro děti, které v těžších případech prožijí své dětství v nekončících konfliktech, či postupně přijdou o toho rodiče, který vleklý spor s vysoce konfliktním rodičem prostě nezvládne.
