Problematika narcistního zneužívání

Kapitoly článku

1. Typy narcistů
2. Vztah s narcistou
3. Ukončení vztahu, rozchod a předrozvodový check-list
4. Alternativní řešení sporu – terapie, mediace a její limity
5. Jdeme k soudu
6. Jednání před soudem
7. Rozhodnutí
8. Následné spolurodičovství s narcistou
9. Komunikační strategie
10. Slovníček pojmů
11. Zdroje

Úvod

Na těchto stránkách najdete základní vhled do problematiky narcistního zneužívání, především z perspektivy vztahu, rozvodu, opatrovnického řízení a následného spolurodičovství s tzv. vysoce konfliktní osobou (high confict personality). To je eufemistické označení pro člověka, kterému se laicky říká narcista. Tento pojem, ačkoliv je relativně výstižný, je poněkud zprofanovaný, proto přebírám terminologii, která je již zavedená v odborné zahraniční literatuře tak, aby byly informace využitelné i pro další studium v cizojazyčných zdrojích, které jsou ohledně tohoto tématu mnohem rozpracovanější. Pro zjednodušení dalšího textu je používán pojem narcista, či narcistní, ovšem nikoliv jako diagnóza (neříkáme, že tyto osoby trpí poruchou osobnosti), ale jako pojmenování určitého osobnostního stylu a vlastností, které jsou popsány níže. Zároveň je nutné uvést, že pojem narcista je užívaný jako určitá sběrná kategorie pro všechny poruchy z tzv. cluster B skupiny (dle diagnostického manuálu duševních poruch DSM-5). Tato skupina zahrnuje emočně nestabilní a impulzivní typy poruch jako je narcistická, histrionská anebo disociální porucha osobnosti. Všechny tyto osobnostní poruchy v sobě nesou různou měrou narcistické rysy. Kombinace určitého množství charakteristik umožňuje takové chování označit jako narcistické a toho, kdo se takto projevuje, jako narcistu.

Obecné povědomí o narcismu.

Cílem těchto řádků je jednak zvýšit u odborné veřejnosti povědomí o tomto tématu a také přinést ucelený návod pro rozcházející se a rozvádějící se rodiče, kteří jsou v roli oběti narcistického zneužívání, tak jak jsem ho pro svou praxi dala dohromady spolu s kolegy, kteří se věnují rodinnému právu, a to na základě konzultací s odborníky z řad mediátorů, terapeutů a psychologů, dostupné literatury, a hlavně zkušeností s těmito vysoce konfliktními typy rozvodů včetně opatrovnického řízení. Na těchto stránkách najdete základní pojmy, úskalí, ale i tipy nashromážděné z teorie a praxe, pro „úspěšné“ zvládnutí rozchodu, rozvodu a následného spolu-rodičovství, které je tak trochu „mission impossible“.

Kdo je narcista?

Jako narcistu si většina lidí představí někoho, kdo je až úsměvně zaměřený na svůj vzhled a na svou image, což je ale velmi povrchní představa, která se navíc týká pouze určitého typu narcistů. Ve skutečnosti jde o jedince s velmi destruktivním chováním, kteří mají sklony psychicky a někdy i fyzicky deptat své nejbližší. Typické je pro ně manipulativní a mstivé chování, pocit vlastní nadřazenosti, včetně přesvědčení, že mají privilegované postavení ve vztahu ke společným dětem.

Tito lidé mají zkreslené vnímání sebe sama a za své chování zpravidla nejsou schopni převzít odpovědnost, což se projevuje různými ego-obranými mechanismy, které spočívají ve lhaní, projekcích a distribuci viny na své okolí. Jsou mistři ve zkreslování reality a sami se často v rámci konfliktu prezentují jako oběť, ať už okolností anebo jednání druhých. Mluvíme tedy o problematice narcistického zneužívání, která v mezilidských vztazích působí zničující silou. Nejde samozřejmě jen o vztahy rodinné, kterým se zde věnuji, ale i o vztahy přátelské a pracovní. Většina lidí zažila situaci, kdy přítomnost, byť jediného toxického člověka na pracovišti či ve skupině dokázala rozložit celý kolektiv, včetně dalekosáhlých dopadů do osobního života. Může se jednat o vysoce funkční, inteligentní a ve svém oboru úspěšné jedince, kteří se těší všeobecnému uznání, stejně tak jako o společensky problematické osoby, parazitující na svém okolí. Bližšímu popisu narcistického chování v partnerských a rodinných vztazích bude věnovaná samostatná kapitola.

Problematika narcismu v ČR a ve světě

Ačkoliv v České republice je tato oblast odborně velmi málo pokrytá, v zahraničí, zejména ve Spojených státech amerických, je tomuto tématu věnováno množství publikací a stále více odborníků, ať už psychologů, psychoterapeutů, ale i specializovaných advokátů se této oblasti věnuje. Je to dáno i větší otevřeností americké společnosti v otázkách duševního zdraví a lepší dostupností psychologické a psychiatrické péče, díky které je tato společnost také o něco lépe prodiagnostikovaná, tudíž odtamtud můžeme čerpat cenná statistická data, rady a trendy.

Statistiky

Pokud se tedy podíváme na statistiky, zjistíme, že samotná narcistická porucha osobnosti je poměrně vzácná. V populaci se mluví o zastoupení 1 – 6 % lidí s touto plně rozvinutou poruchou osobnosti. Takové číslo nevypadá nikterak významné, ale narcistické rysy chování vykazují i lidé s hraniční poruchou osobnosti, disociální poruchou osobnosti (sociopatie), histrionskou a paranoidní poruchou osobnosti. Vzhledem k tomu, že poruchy osobnosti se projevují na spektru, máme tu i velkou skupinu lidí, kteří nejsou diagnosticky odchyceni v rámci plně vyvinuté poruchy osobnosti, ale manifestují do určité míry její jednotlivé znaky.

Podle nedávných výzkumů ze Spojených států (National Institutes of Health Studies, citované v knize Parallel Parenting Solution, Carl Knickerbocker JD, str. 7) se ukazuje, že výskyt těchto osobnostních poruch se zvyšuje. Například zatímco ve věkové skupině nad 30 let vykazuje narcistickou poruchu osobnosti „pouze“ 3,2 % populace, u mladších ročníků (mezi 20 – 30 lety) je to 9,4 % populace (v průměru se jedná o 6,2 % populace). Pokud se podíváme na další souhrnná čísla, pak hraniční porucha osobnosti se vyskytuje u 5,9 % populace, disociální porucha osobnosti u 3,6 % populace, histriónská porucha osobnosti se vyskytuje u 1,8 % populace a paranoidní porucha osobnosti u 4,4 % populace. Pokud si tato čísla sečteme, získáme obrázek, ve kterém více než 20 % populace trpí v určité míře některou z těchto poruch osobnosti, a to jsou pouze ti, kteří skórovali v diagnostickém testu.

Pak tu máme velkou část populace, která nemá plně rozvinutou poruchu osobnosti, ale pohybuje se někde na subklinickém spektru a vykazuje různou měrou narcistické rysy. A právě tato nezanedbatelná skupina se kumuluje v kancelářích rodinných advokátů, OSPODů a v soudních síních, neúměrně zatěžuje celý opatrovnický systém a vytváří konfliktní a traumatické rodinné vzorce s dalekosáhlou mezigenerační zátěží. Je tedy více než na místě, aby profesionálové pracující v soukolí opatrovnického řízení věnovali této problematice zvýšenou pozornost, protože právě tato skupina by měla být adresátem autoritativní intervence ze strany celého systému tak, aby nastaveným režimem péče trpěly co nejméně společné děti a dostalo se rovněž podpory druhému rodiči, který je v nezáviděné pozici celoživotního sparring partnera s touto vysoce konfliktní osobou.

Narcista v systému

Vleklý rodičovský konflikt bude málokdy pouze dílem přechodné zhrzenosti jednoho z rodičů. Jejich jmenovatelem je nejčastěji právě osobnostní patologie (alespoň) na jedné straně sporu. Poukázání na schematičnost narcistického osobnostního stylu a vztahové dynamiky s narcistou by mělo vést k lepšímu pochopení jádra problému a tím nasměrování k možnostem jeho řešení. Právě v těchto případech je nutné, aby se institucionální pracovníci neomezili na předání letáčku o výhodách sdíleného rodičovství, ale pokud mají na zřeteli skutečný „nejlepší zájem dítěte“, měli by se pokusit uchopit věc spíše autoritativně.

Právě kategorie středního typu narcisty (tedy s výjimkou maligního narcisty a vyloženě psychopatického jedince) je ústředním tématem mých textů. Průměrný narcista je posedlý svou image, tudíž je ochotný držet určité sociálně podmíněné meze a dokáže být částečně usměrněn patřičnou autoritou. Pokud by byl opatrovnický systém proškolen v detekci toxických prvků chování, často by bylo dostačující jen výchovné působení formou „autoritativních doporučení“ ze strany soudce, který správně identifikuje onu Achillovu patu sporu a na ni zaměří svou pozornost.

V situaci, kdy soudy apelují na dohodu, musí pro ni v těchto případech připravit předpoklady. To znamená strany a zejména narcistního rodiče adresně edukovat a seznamovat ho s předběžným právním názorem soudu, zejména ohledně hranic jeho rodičovských kompetencí, spravedlivé výše výživného, a pohrozit možnými důsledky nedodržování rozsudku, či dohody. V případě, že k takovému usměrnění nedojde, bude pro narcistu výchozí pozice vždy o tři řády nižší, než odpovídá spravedlivému uspořádání. Doposud se ale setkávám spíš se situacemi, kdy pracovník OSPOD, či soudce, který není plně ukotven ve svých kompetencích, má tendenci se přiklonit spíše k problematičtější straně sporu, právě proto, že její bezskrupulózní přístup vzbuzuje obecně u lidí strach a nejistotu a žene je k postoji, že střetu s narcistou je třeba se pokud možno vyhnout, zatímco oběť klidně vydrží ještě jeden ústrk navíc.

Narcismus jako osobnostní styl

Na závěr se ještě vrátím k problematické otázce pojmu narcismus a narcista. Tato terminologie podněcuje silné reakce, protože je považována za příliš diagnostickou. Navíc odborná komunita se zcela pochopitelně brání kohokoliv nálepkovat bez předchozího vyšetření. V poslední době se skutečně tento pojem stal poměrně zprofanovaný a jako narcista je označen kdokoliv, kdo se zkrátka ten den špatně vyspal. Díky tomu tyto pojmy ztrácí svou popisnou sílu a mohou vyvolávat bagatelizaci ničivých dopadů, které narcistické zneužívání na oběť má. Je nutné poukázat na dvě věci. Za prvé, znovu opakuji, že pojem narcismus a narcista, na těchto stránkách neužívám jako diagnózu, ale jako popis určitého osobnostního stylu, podobně jako cholerik, anebo introvert. Za druhé, lidé s narcistickou (anebo příbuznou) poruchou osobnosti mají jen velmi malou motivaci vyhledat odbornou pomoc, protože na rozdíl od jiných neduhů, jejich porucha paradoxně poškozuje lidi v jejich okolí, a nikoliv je samotné. Taková osoba se tedy málokdy dostaví do ordinace klinického psychologa k dobrovolné diagnóze a následné psychoterapii. Pokud se narcista podrobí léčbě, je to zpravidla nikoliv v důsledku patřičné sebereflexe, ale buď díky projevům, které komplikují život jemu (závislostní jednání, úzkost, anebo deprese), anebo v rámci hooveringu bývalého partnera.

1. Typy narcistů

Ačkoliv základní struktura všech typů zůstává stejná (pocit vlastní nadřazenosti, sebestřednost, nedostatek funkční sebereflexe, manipulativnost, nedostatek empatie, mstivost, potřeba dominance atd.), manifestace těchto rysů navenek je u každého typu odlišná. Stereotypně je pod pojmem narcista zažitá představa grandiózního narcisty, který je navenek poměrně snadno rozpoznatelný, ačkoliv ostatní, méně nápadné typy narcistů jsou pro své okolí často mnohem nebezpečnější.

1. Grandiózní narcista

Jedná se tedy o určitý vzorový „prototyp“ narcisty. Velmi často je to extrovertní, pohledný a dobře udržovaný muž, nebo žena. Tito lidé vysloveně poutají pozornost, a ta je pro ně hlavním zdrojem životní potěchy. Otevřeně sní o své slávě, velikášských vizích a zářné budoucnosti. Mohou být ve svých oborech skutečně špičkoví, jelikož jsou schopni pro své vize nadchnout i okolí a nedělají si těžkou hlavu s jejich autoritativním prosazováním (ostatně kdo četl životopis Elona Muska nebo Steva Jobse, nemůže mít věrnější obrázek této komplikované struktury osobnosti). Bývají zábavní, a pokud se věci daří, jsou skvělými společníky. Propady jejich nálad jsou ale dramatické a jejich okolí se pak stává hromosvodem jejich hněvu a zlostného obviňování.

2. Skrytý (zranitelný) narcista

Jedná se o opomíjený typ narcisty, protože vykazuje v podstatě reverzní projev než grandiózní narcista. Může působit velmi plaše, skromně a nejistě. Často se otevřeně staví do role oběti, ať už okolností, anebo jednání druhých a z těchto důvodů není schopen dosáhnout svých životních nebo profesních aspirací. Velmi často parazituje na svém okolí a žije na účet svého partnera, rodičů, hodného strýčka, nebo babičky. Ačkoliv i on má pocit výjimečnosti a nadřazenosti, jeho grandiozita je zastřena jakýmsi zasmušilým, tichým hněvem. Pro jejich projev je typická pasivní agrese. Odpor nejsou schopni projevit otevřeně, ale často velmi vynalézavou plejádou obstrukcí a naschválů.

3. Komunální narcista

Každý narcista potřebuje ke svému životu externí zdroj své validace. Zatímco grandiózní narcista získává obdiv prostřednictvím své krásy, inteligence, anebo svých schopností, pro komunálního narcistu je zdrojem jeho okázale prezentovaný altruismus, pomoc druhým (pečlivě zdokumentovaná na sociálních sítích), anebo třeba propagace zdravého životního stylu a pozitivního přístupu k životu (zatímco za zavřenými dveřmi nešetří zlostnými výbuchy). Takový člověk je často pilířem komunity, což pro jeho oběti činí téměř nemožné proti němu vystoupit a získat si podporu okolí. Extrémním příkladem komunálního narcisty je vůdce sekty.

4. Maligní narcista

Tento typ je nejnebezpečnější, protože kombinuje rysy narcistické poruchy osobnosti s prvky antisociálního chování, paranoie a agresivity. Kromě sebestřednosti také vykazuje krutost, touhu po moci a kontrole nad ostatními. Tyto typy jsou pachatelé domácího násilí, stalkingu a další trestné činnosti. Své okolí ovládají především strachem a otevřenými výhružkami.

V praxi se můžeme setkat ještě s dalším členěním, nicméně pro naše účely postačí poukázat na tyto čtyři hlavní kategorie, aby bylo jasné, že si u narcismu nevystačíme s jednou stereotypní škatulkou extrovertního hezounka. Téměř všichni narcisté, až na ty otevřeně maligní, se vyznačují tím, že mají dvě odlišné tváře. Jednu, kterou si nasazují na veřejnosti a druhou kterou mají vyhrazenu pro ty, s jejichž názory si již nelámou hlavu.

2. Vztah s narcistou

Zde se pokusím shrnout podstatu a základní zákonitosti vztahu s tzv. vysoce konfliktní osobou. Toto téma je rozsahem spíše na obsáhlejší publikaci, takže popíšu jen základní fáze vztahu a terminologii tak, aby bylo zřejmé, čím si partner narcisty projde do doby, než se vztah přesune do jeho závěrečné fáze.

Vztah s narcistou má určité zákonitosti, které jsou v teorii docela dobře popsané, protože se ve vtazích tyto osoby projevují překvapivě schematicky. Schematická je ale také role druhého, nenarcistního partnera a tomuto vztahovému vzorci říkáme kodependence, tedy spoluzávislost.

Znalost těchto zákonitostí je důležitá pro pochopení dynamiky takového vztahu. Ta může být pro třetí osoby naprosto nepochopitelná a oběť narcistického zneužívání, tedy partner narcisty, nevěrohodný, protože se při pohledu zvenčí zdá neuvěřitelné, že by někdo v tak nevyváženém vztahu a někdy i skutečně krutých podmínkách dobrovolně setrvával. Je to ovšem dáno zúženou perspektivou partnera narcisty, který má pocit, že má velmi omezené možnosti (tzv. „bounded choice“) a psychologickým procesem, kterému se říká „přerušované upevňování“ (viz níže). Tato dynamika je příznačná pro domácí násilí (pod které je psychické násilí podřazeno) a ve viktimologických teoriích je poměrně dobře zmapovaná, pokud by měl někdo zájem o hlubší studium tohoto tématu.

Fáze vztahu s narcistou:

1. Námluvy, neboli bombardování láskou (love bombing)

Jedná se o úvodní fázi vztahu, kdy narcistický partner svou oběť doslova zahrne láskou a pozorností. Zde je styl dvoření přizpůsoben nátuře dané osoby. Narcista může posílat květiny, kupovat dárky, organizovat romantické schůzky, anebo prostě jen věnuje svému partnerovi enormní pozornost.

Například tzv. zranitelný narcista zase často apeluje na spasitelský komplex svého budoucího partnera a dává mu najevo, že jen on mu rozumí a může ho zachránit z jeho situace. Zkrátka a dobře, narcista postaví svůj nový objekt zájmu na piedestal a vyvolá v něm pocit, že je naprosto výjimečný. Klienti popisují, že cítili až osudové souznění, přičemž vztah velmi záhy nabral poměrně rychlý spád.

Narcisté bývají charismatičtí a rovněž si často stěžují na to, že jim okolí (zejména předchozí partneři) nerozumí, anebo z nejrůznějších důvodů nedostačují jejich kvalit. Proto mívají jejich protějšky velmi privilegovaný pocit a jsou povzbuzováni v narativu, že spolu tvoří neobyčejný pár. Tato fáze trvá v řádu týdnů až měsíců a končí zpravidla v okamžiku, kdy si je narcista jistý svou pozicí.

Nebývá ihned přerušena radikálním obratem, jako spíš počínajícími záblesky nepochopitelných incidentů, kritickými komentáři, ignorováním, vzbuzováním pocitů viny, žárlivými poznámkami, či naopak ostentativním flirtováním s druhým pohlavím. Oběť je po úvodní, téměř idylické fázi najednou zavalena silnými pocity zmatku. Zde se dostává vztah na rozcestí, na kterém buď partner prozře a vztah opustí, anebo se nechá zlákat nadějí, že se jednalo jen o přechodnou epizodu a narcista dostojí své úvodní image. Fáze námluv je zpravidla velmi intenzivním a jedinečným prožitkem a vzpomínky na ni, spolu s falešným přesvědčením, že má vztah potenciál se do této fáze dostat zpět, dokáže držet tuto dynamiku v chodu po mnoho let.

2. Ukotvení vztahu a proces přerušovaného upevňování

Pokud se tedy partner narcisty kvalifikuje v úvodním kole a přestojí pád z piedestalu, přesouvá se vztah do další fáze, která se vyznačuje opakujícími se cykly přerušovaného upevňování („intermittent reinforcement“), což je v zásadě proces, kdy se dramatické propady ve vztahu střídají s občasnými záchvěvy velkomyslnosti narcisty, anebo prostě jen klidovým obdobím bez hádek.

Tento vzorec je známý také jako „trauma bonding“ (traumatická vazba) a je to nejsilnější tvůrce závislostních vzorců ve zneužívajícím vztahu. Pramení z niterné lidské potřeby sounáležitosti a emocionálního pouta k milované osobě a často vzniká v dětství v důsledku přirozené závislosti dítěte na svých, byť zneužívajících pečovatelích. Toto emocionální pouto je trvalejší a hlubší, než deziluze ze zrady, či špatného chování milovaného člověka (v angličtině tzv. betreyal blindness). Právě na tomto principu funguje Stockholmský syndrom.

Jakákoliv závislost vzniká navozením frustrace, která je následně zažehnána opětovným naplněním naší základní potřeby. Nejlépe chutná jídlo po celém dni hladovění, není větší touhy žít, jako když se o vlásek vyhneme pádu do propasti (proto obliba adrenalinových sportů) a není opojnější pocit, než když se týdny trýzněný partner dočká od svého protějšku vlídného slova a fyzické blízkosti. Jinými slovy, závislost nejlépe vzniká tam, kde je opakovaně frustrována a naplňována nějaká základní lidská potřeba. Nejpalčivější pocit lásky (té „osudové“) vzniká tam, kde nám náš objekt touhy připadá nedostupný, anebo obtížně udržitelný. Právě tato konstantní psychická vzdálenost dělá z narcistů výjimečné milence.

A jsou to právě narcisté, kteří mají až magickou schopnost dávkovat zneužívání ve vztahu právě v takovém množství, aby bylo pro jejich oběť v dané fázi ještě snesitelné. Tento cyklus narcistického zneužívání, ač se může zdát zvenčí nepochopitelný, dokáže držet tyto kodependentní vztahy po celé dekády. Takový vztah může být po určité období i asymetricky fungujícím, zpravidla pokud vztah probíhá bez námitek v režii narcisty, tedy než se oběť začne vůči narcistovi důrazněji vymezovat. Ke vztahu s narcisty mívají tendence velmi empatičtí lidé, kteří mají sklon k tomu nechat si překračovat své hranice. Do vztahu s narcistou ovšem může spadnout téměř každý, pokud je třeba v důsledku nějaké životní krize v oslabené pozici, anebo prostě jen včas neopustí počínající vztah a nechá se semlít touto závislostní dynamikou.

3. Zavržení

Jinými slovy rozchod, který má ovšem v podání narcisty úplně odlišnou kvalitu. Narcista v okamžiku, kdy se rozhodne vztah ukončit bývá nebývale krutý. Lidé často říkají, že je překvapila náhlost a chladnokrevnost provedení. I v případě, že se k rozchodu rozhodne nenarcistní partner, je rozchod ze strany narcisty kontrován chladným a záštiplným chováním, které má někdy tendenci nebývale eskalovat (tzv. „post-separation abuse“).

4. Hoovering (znovuzískání)

Narcistické vztahy jsou často definovány opakovanými rozchody a návraty. Děje se tak proto, že narcista jednak sám trpí obrovským strachem z opuštění a zároveň má rád věci pod kontrolou a potřebuje si dokázat, že svou bývalou oběť může získat kdykoliv zpět. Po určitém čase od rozchodu se začne narcista pokoušet bývalého partnera více či méně přímočarými návrhy přimět k návratu. V případě, že se bývalý partner lapí, nastává opět fáze bombardování láskou. Narcista slibuje, že se změní, najednou je schopen reflektovat léta nevyslyšené prosby, přislíbí, že bude docházet na terapii atd. Bývalý partner nabyde dojem, že se rozestoupila nebesa a narcista si vše uvědomil. Je aktivován faktor naděje na trvalou obnovu úvodního stadia, ovšem po stabilizaci vztahu, ke které nyní dochází už mnohem dříve, se vše vrací do původních kolejí a zpravidla ještě o patro níže. Tomuto cyklu se tedy říká cyklus narcistického zneužívání.

5. Kognitivní disonance

Pro oběti narcistů je typická tzv. kognitivní disonance, tedy vnitřní konflikt mezi tím, co cítí a co vědí. Partner narcisty svůj protějšek miluje a chce, aby vztah fungoval, neboť má vědomí snového potenciálu vztahu na jeho začátku. Ačkoliv ví, že ho vztah ničí, cítí se být díky výše uvedeným závislostním vzorcům až osudově přitahován ke svému narcistovi. Stále doufá, že když dojde k nějaké změně, anebo se bude více snažit, bude více tolerantní, tak se mu vztah podaří zachránit. Naše mysl je uzpůsobena tak, aby byla v harmonii mezi tím, čemu věříme, anebo věřit chceme, a tím co racionálně víme. Pokud tomu tak není, máme tendenci si z této disharmonie podvědomě ulevovat a uchylujeme se k sebeklamu, abychom se uchránili od nepříjemných pocitů. Vědomě se vyhýbáme určitým informacím, přátelům a rodině, kteří se nám snaží otevírat oči.

Narcista, který má většinou sklon k tomu svého partnera izolovat od okolí, nyní získává vítaného pomocníka v podobě vnitřních motivů svého partnera, a ještě ho podporuje k tomu, aby se nestýkal s lidmi, kteří „jejich vztahu nepřejí“.

6. Narození dětí

Zásadním katalyzátorem ve vztahu s narcistou je však narození dětí, které s sebou nese základní přepólování vztahu. Je to v podstatě další fáze vztahu. Narcisté velmi zřídka dokáží vytvořit funkční rodinné zázemí.  Narcista nedobře nese odliv pozornosti, která se přesune z něj na dítě a zpravidla mívá problém i s identifikací ve své nové rodičovské roli. V praxi se ukazují dva extrémy, buď je na děti přehnaně fixován a učiní z nich svůj nový zdroj validace, anebo jsou mu překážkou dosavadního rozletu.

Narcisté také mají tendence svým dětem přisuzovat různé role. V sourozenecké dynamice je zpravidla jedno z dětí tzv. golden child, tedy to vyvolené, do kterého si narcista promítá své ambice a kterého učiní emocionálním substitutem svého partnera, bez ohledu na pohlaví dítěte. Toto dítě velmi protěžuje oproti ostatním. Jiné z dětí je zase tzv. obětní beránek, anebo viník všeho špatného, co se v sourozenecké dynamice, anebo v rodině děje (ihned po partnerovi).

Narcista také rád nechává děti vzájemně soutěžit o svou přízeň. Děti mu slouží jako určité rozšíření jeho ega. Často udělá dítě svým společenským maskotem, díky kterému získává obdiv okolí, ať už prostřednictvím svého okázale prezentovaného rodičovství, anebo díky speciálním schopnostem či roztomilosti dítěte. Dítěti ale zpravidla nedokáže dopřát svobodný rozvoj jeho identity. Přijímá je pouze za předpokladu, kdy je ochotno plnit jím přisouzenou roli, proto zpravidla dochází v období puberty a dospívání k zavržení těch dětí, které se proti němu vymezují, případně je tento proces dětské individualizace záměrně bojkotován. V každém případě má narcista pocit, že on je privilegovaným rodičem, a to bez ohledu na skutečný rozsah a kvalitu péče, kterou dětem dává.

Již zde je tedy jasné, že nadcházející rozchod nebude žádným mírovým summitem, i přesto, že to narcista hlasitě deklaruje a jeho partner v to hluboce doufá.

3. Ukončení vztahu, rozchod a předrozvodový check-list

Už jsme si vysvětlili, jaké jsou základní milníky a zákonitosti kodependentního vztahu s narcistou a nyní se přesuneme k tomu, jak se připravit na následný rozvod a hlavně opatrovnické řízení. Pokud partneři nebyli sezdáni, není samozřejmě nutné opatrovnické řízení absolvovat, ale v praxi se ukazuje, že je většinou třeba formálně nastavit pravidla fungování, protože narcista má setrvalé tendence si vše přizpůsobovat svým potřebám a není tedy jeho zájmem mít vše „černé na bílém“.

Trocha terminologie

Na tomto místě je třeba představit dva důležité pojmy, které se vyskytují v narcistické terminologii a které jsou klíčové pro další pochopení pozice oběti a zneužívající strategie narcisty:

Gaslighting

Gaslighting je slovo, které pochází z filmu Plynové lampy (Gaslight, 1944), ve kterém, kromě jiného manžel tlumí osvětlení v domě, přičemž přesvědčí manželku, že se jí to jen zdá a ona následně přichází o rozum. Toto zpochybňování reality, pocitů, anebo smyslů druhého je v zásadě jeden z hlavních nástrojů, kterým si narcista získává kontrolu nad svým partnerem. Může spočívat v obyčejném lhaní (anebo umných polopravdách), kdy například narcista naprosto zpochybňuje, že by se s partnerem domluvil na setkání v 16:00 na náměstí, přestože si dotyčný zcela jasně pamatuje, jak a kdy proběhla domluva. V případě, že například manželce vadí očividné flirtování narcistního manžela na veřejnosti s ostatními ženami, je napadána z přehnané žárlivosti, anebo když narcistní manželka manželovi doveze děti bez omluvy s dvouhodinovým zpožděním, přičemž ví, že má s dětmi odjíždět na domluvené setkání a naprosto bagatelizuje oprávněnou podrážděnost manžela se slovy, že pravděpodobně „má zase tu svoji náladu“ anebo „dělá scény před dětmi“.

Tyto příklady mohou znít banálně a v jednotlivostech se mohou stávat v každém vztahu, kdy si každý z partnerů může vykládat událost odlišně, ale v zásadě vzájemně respektují právo druhého na vlastní pocity. Pro narcisty je ale gaslighting dlouhodobou každodenní strategií, kterou se vyhýbá odpovědnosti za své chování a přenáší vinu na druhého. Zároveň tak podkopává důvěru oběti v sebe sama a vytváří závislost na zneužívajícím partnerovi, který stále více definuje vnímání reality své oběti. Pokud má oběť ve vztahu neodbytný pocit, že si musí rozhovory se svým partnerem nahrávat, pak se bude velmi pravděpodobně jednat o gaslighting.

Létající opice (flying monkeys)

Jedná se o termín převzatý z filmu Čaroděj ze země Oz, ve kterém zlá čarodějnice začaruje létající opičky, aby pro ni dělali špinavou práci. V češtině obdobně užíváme lehce pejorativní pojem „užitečný blbec“. Tímto způsobem narcista v rámci aktivovaného rozvodu vede očerňující kampaň proti svému bývalému partnerovi prostřednictvím rodiny, společných známých, ale i profesionálních pracovníků zapojených do opatrovnického řízení (OSPOD, mediátor, rodinný poradce, soudce). Tyto osoby v zásadě nemají, nebo nemusí mít postranní úmysly, ale chtějí přispět k řešení situace, ovšem přejímají překroucenou, anebo vyloženě lživou rétoriku narcisty, v rámci které je viníkem všeho špatného oběť narcisty. Přispívají k tomu obecné floskule typu, „na vše špatné jsou ve vztahu dva“, „pravda je vždycky někde uprostřed“, anebo jen oboustrannou apelací na rozumnou domluvu „už kvůli dětem“, které u asymetrických, zneužívajících vztahů nejsou na místě. Prostřednictvím létajících opic narcista, který má sklon ke kontrolujícímu chování, zesiluje tlak na oběť, vzbuzuje v ní silné pocity viny a bezmoci.

Rozchod s narcistou

Rozchod, nejen s narcistou, může mít mnoho podob. V zásadě bych je rozdělila na dvě hlavní kategorie:

První je okamžitá, velmi bouřlivá rozluka, v rámci které je třeba poměrně rychle reagovat na nastalou situaci, a to i právními prostředky. Rozchod, odchod ze společné domácnosti, odstěhování s dětmi, které je kontrováno předběžnými opatřeními na úpravu styku, souhlasy se změnou školských zařízení atd.

Druhá kategorie je charakterizovaná spíše plíživým rozpadem vztahu, kdy se narcista částečně, či zcela stáhne ze společné domácnosti, zpravidla za novým partnerem, a bývalý partner pro zachování klidu dlouhou dobu respektuje status quo, který narcista určil. Přebírá péči o děti a spokojuje se se skromnými, či nulovými příspěvky výživného. Narcista si tak udržuje jakási zadní vrátka, kdy má zároveň svobodu rozletu, neomezený přístup k dětem a nulové závazky. Po měsících, či letech takového aranžmá, kdy si partner narcisty stále více uvědomuje nevyváženost situace a chce oficializovat rozchod, stanovit jasná pravidla péče o děti a získat férové finanční vypořádání, naráží na tvrdý odpor narcisty. Narcismus je charakterizován potřebou mocenské převahy, která vyplývá z vnitřní nejistoty. Narcisté mají rádi věci pod kontrolou, finance, partnery (včetně těch bývalých) i společné děti. Proto i v případě relativně klidného předchozího rozchodu nastává problém v okamžiku, kdy bývalý partner narcisty naváže nový vztah.

Předrozvodový check-list

Klienti zpravidla přicházejí již s poměrně realistickým obrázkem svého partnera, jelikož rozpoznali jeho konfliktní nastavení. Ať se jedná o narcisty grandiózní, anebo zranitelné, zpravidla už vědí, že tento člověk je umným manipulátorem, je velmi zahleděný do sebe, zaměřený na své zájmy, které prosazuje s obdivuhodnou razancí. Je neschopný sebereflexe a jakákoliv kritika se u něj setkává se zlostnou negací. Pokud se nejedná o klienta, který dorazí do kanceláře advokáta ve fázi rozběhnutého soudního řízení, pak ale často netuší, nebo si nechtějí připustit, že nadcházející řízení velmi pravděpodobně předčí jejich očekávání ohledně negativních rysů narcistovy povahy.

1. Realistická očekávání

Klienti často přicházejí ve stavu reálné posttraumatické stresové poruchy. Narcistické vztahy jsou velmi často v intenzitě domácího násilí, psychického (finanční kontrola, zastrašování, omezování ve styku s přáteli a rodinou, ponižování atd.), ale i fyzického. Zcela pochopitelně takový klient, který se třeba i za pomoci svého okolí odhodlal k odchodu od svého partnera, očekává, že bude u soudu vyslyšen, že soud a zároveň OSPOD, mediátor, rodinný poradce a další osoby, které se pohybují v soukolí opatrovnického řízení, nazřou povahu narcisty a klientovi se dostane v rámci opatrovnického řízení určité satisfakce a výsledný verdikt o rozdělení péče a výživného bude spravedlivý a bude reflektovat zneužívající povahu narcisty. Bohužel nic takového nemůže advokát klientovi zaručit.

Současný systém je nastaven primárně na ekvivalentní (střídavou) péči o děti, a to bez ohledu na jejich věk (pokud se nejedná o kojence) a konfliktní nastavení jednoho z rodičů je podřazeno pod vzájemný rodičovský konflikt, který podle judikatury Ústavního soudu není bez dalšího překážkou střídavé péče. Klient by tedy měl být informován o tom, že nadcházející řízení zcela jistě nebude mít satisfakční charakter a pravděpodobně nebude ze strany institucionálních pracovníků uchopeno tak, jak by očekával. V rámci opatrovnického řízení bude primárním záměrem získat životaschopný rozsudek, který bude obsahovat jasná pravidla, která nastaví narcistovi pevné hranice jeho kompetencí a plateb výživného.

2. Výběr vhodného advokáta

Jednoznačně doporučuji se nechat u soudního řízení s narcistou zastoupit. Celý proces je nesmírně emocionálně náročný a klient zpravidla není ve stavu, kdy je připraven se plnohodnotně bránit. Po letech soužití s narcistou je velmi často v pozici štvaného psa, který je zahnán do kouta a jehož reakce jsou z hlediska nezúčastněného pozorovatele neadekvátní (může být přehnaně útočný, anebo naopak nepřiměřeně apatický). Advokát by měl být proaktivní a orientovaný v problematice narcistního zneužívání (případně ochotný se v tomto směru dovzdělat) a je vhodné zkonzultovat před výběrem právního zástupce věc s více kandidáty. Například, pokud bude advokát situaci zlehčovat větami typu, „to víte, každý rozvádějící se má pocit, že je jeho partner narcista“, pak bude vhodné se přesunout o kancelář dál. Klienti jsou pod vlivem dlouhodobého gaslightingu v pozici, kdy sami přestávají věřit svému vnímání reality a potřebují v prvé řadě validaci svých léta zpochybňovaných postojů, potřebují někomu plně důvěřovat a mít pocit, že jsou slyšeni. Advokát by měl zároveň dát klientovi realistický odhad jeho situace se všemi riziky. Pokud advokát bez relevantního zdůvodnění slibuje klientovi zaručenou (výlučnou) péči o děti a maximální vyživovací povinnost uloženou narcistnímu expartnerovi, pravděpodobně nemá dostatečné zkušenosti, případně záměrně klame klienta.

3. Terapeutická pomoc

V případě, že je u klienta patrná traumatizace, je třeba jej podpořit v tom, aby si zajistil pro nadcházející proces odbornou terapeutickou pomoc. Klient bude v rámci řízení vystaven jednak konfrontaci s bývalým, zneužívajícím partnerem, jehož jednání zcela jistě nebude férové, ale spíše kruté a mstivé. Bude falešně napadán jak u soudu, tak paralelně bude vystaven konfliktním situacím ohledně dětí, vyvolávaným ze strany narcisty i prostřednictvím jeho létajících opic. Narcista najednou bude jevit přehnaný zájem o děti (i když do té doby přenechával péči na expartnerovi), bude děti manipulovat a pokoušet se s nimi vytvářet aliance proti bývalému partnerovi (jak „nám“ to maminka mohla udělat, tatínek „nás“ vyhazuje z domu…). Je tedy třeba, aby byl klient zastabilizován ze strany odborníka, který je pokud možno seznámen s problematikou narcismu a nebude jednání narcisty bagatelizovat. Terapeut zároveň může pomoci edukovat advokáta, být u soudu jako opora, případně připravit zprávu pro soud, která osvědčí přítomnost posttraumatické stresové poruchy u klienta (ačkoliv relevance těchto zpráv pro soudní řízení je spíše mizivá).

4. Finanční náročnost

Klient by měl být realisticky seznámen také s tím, že soudní řízení v tomto případě bude finančně náročnější, než bývá obvyklé. Je tedy v rámci nároků na výživné a vypořádání SJM kalkulovat také náklady na právní zastoupení v kontextu případně nabízené, byť nevýhodné dohody ze strany narcisty. Pokud nemá klient dostatečné prostředky, anebo je není ochoten do právního zastoupení investovat, je vhodné s advokátem zkonzultovat alespoň klíčové kroky v rámci řízení (textaci žaloby, přípravu na soudní jednání, odvolání atd.).

4. Alternativní řešení sporu – terapie, mediace a její limity

Zde se pokusím shrnout možnosti, a hlavně úskalí dohody s vysoce konfliktní osobou, tak aby přinesla jednak praktický model péče o společné děti a v případě rozvodu u sezdaných partnerů, také dohodu o vypořádání společného jmění manželů, aby bylo možno absolvovat nesporný rozvod. Vzhledem k tomu, že cílím primárně na otázky společného rodičovství, budeme se věnovat hlavně specifikům dohody týkající se péče o děti a nastavení výživného.

Nevyvážené nastavení vztahu

Na úvod je třeba předestřít, že jakékoliv partnerství vyžaduje především vzájemnost a oboustranný respekt k potřebám druhého člověka, jeho hranic, osobního prostoru i k jeho limitům. Ve vztahu s narcistou se ale jeho partner potýká s dlouhodobou devalvací svých vlastních potřeb a překračování všech osobních hranic.

Narcista je také pověstný svou nárokovostí ve vztahu ke společnému majetku (anebo i majetku partnera) a svou neochotou plnit finanční závazky (dluhy, anebo výživné). Ačkoliv se často narcista profiluje jako morální maják a v sociálně nezávazných vztazích může být velmi obětavý a velkorysý, vůči partnerovi naprosto postrádá smysl pro férové uspořádání, včetně toho finančního. Pokud se tedy budeme bavit o reálných možnostech dohody s narcistou, je nutné vycházet z toho, že bude třeba hodně ustoupit z vlastních, byť oprávněných požadavků. Zde je nutné pracovat s klientovou potřebou satisfakčního řešení záležitosti. Setkávám se s případy, kdy klient po letech ústupků na všech frontách potřebuje pro zachování pocitu vlastní integrity dosáhnout spravedlivého uspořádání alespoň po ukončení vztahu a je ochoten hájit svá práva stůj co stůj. Je tedy třeba respektovat vnitřní motivaci klienta, seznámit ho s očekávatelnou finanční, časovou i emocionální investicí na vedení soudního sporu a tu položit na druhou misku pravděpodobně velmi nevýhodné nabídky ze strany narcisty.

Limity dohody

Narcista se zpravidla brání mít věci černé na bílém, jelikož mu vyhovuje se pohybovat v šedé zóně chaosu, v rámci kterého ví, že si díky své povaze dokáže vydobýt převahu a zároveň držet bývalého partnera na značkách. Rád se dovolává operativních dohod a zcela ignoruje potřebu druhého rodiče plánovat si čas ať už s dětmi, nebo bez dětí. Rád se objevuje nezván a neohlášen, zasahuje do času dětí u druhého rodiče, ať už nenadálými návštěvami, anebo neustálými telefonáty. Potřebu druhého rodiče nastavovat a držet si hranice označuje za konfrontační (copak se nemohu „normálně“ vídat se svými dětmi?) a zasahující do jeho rodičovských práv. Z tohoto důvodu tedy narcista není motivován k závazné úpravě vztahů. V rámci formulace dohod má tendence k prosazování vágních a nicneříkajících deklarací, na místo jasných a číselně vyjádřitelných pravidel. Pokud je narcista ochoten se rychle a konstruktivně dohodnout, bývají to spíše situace, kdy sleduje jiné motivy (např. chce uzavřít nový sňatek), anebo již ví, že prohrál a uzavřením dohody se mu podaří si zachovat tvář.

Slovní salát

Na tomto místě je nutné si představit další kousek narcistického arzenálu, a to slovní salát (word salad). Každý, kdo se s narcistním chováním setkal, a to nejen v osobním životě, může dosvědčit, že debata s narcistou je velmi frustrující a často bez smysluplného výstupu. Konverzační partner se na jejím konci cítí velmi vyčerpaný, zmatený a často i provinilý, že téma otvíral (opravdu to musíme řešit v devět večer/ u snídaně/ cestou do práce…?). Zároveň si není schopen vybavit zákruty hovoru a nechápe, proč vystřídali tolik nesouvisejících témat.

Je to dílem manipulativní a podpásové (byť ne nezbytně vědomé) argumentační strategie, kdy narcista není schopen odpovědět na přímo položený dotaz (například předstírá, že nerozumí otázce, anebo záměrně odvádí téma na půdu, kde se cítí jistější). Jedná se o nekoherentní směs lichotek, pseudologiky, urážek, výčitek a poučování, které známe z politických debat. Narcista najednou nechápe slovní obraty jako je přirovnání, hyperbola (říkala si, ať si dělám, co chci, tak jsem se s ní vyspal), otevřeně lže, anebo umně operuje s fakty (já ti nikdy nelhal – ty ses neptala, jestli mám dluhy).

Slovní salát je nesmírně emočně vyčerpávající a spolu s gaslightingem se stává dalším pilířem vytváření závislosti oběti na svém narcistním partnerovi. Oběť se cítí ubita „argumentací“ a často i provinile, protože narcista dokázal odvrátit pozornost od svého problematického chování a svalit vinu za celou situaci na druhého. Pokud v důsledku konverzační frustrace partner narcisty vybouchne a uleví si nějakým vulgarismem, stává se narcista morálním vítězem debaty, jelikož mu partner „sprostě nadává“. Tato technika dokáže udělat i z kliďase uzlíček nervů, přičemž v narativu narcisty se pak z jeho partnera stává nekontrolovaný generátor nepředvídatelných scén a zlostných výbuchů, kdy zcela opomíjí jejich příčinu.

Párová terapie, mediace, rodinné poradenství

Pokud se rozhodne jít klient cestou odborné párové pomoci, je dobré si vydefinovat, co má být výsledkem této intervence. Párová terapie je zaměřena především na zkvalitnění vzájemné interakce a udržení vztahu. Naproti tomu mediace se soustředí spíše na dosažení dohody ohledně praktických a právních záležitostí. Rodinné poradenství zase pracuje s rodinnými vztahy jako celkem, není cíleno jen na udržení partnerství, ale doporučuje se hlavně po jeho rozpadu za účelem harmonizace rodinné situace. Je důležité také vědět, že párová terapie a mediace je důvěrná a její výstupy nemůže terapeut a mediátor bez svolení klientů poskytnout třetím osobám (na vyžádání OSPOD, nebo soudu). Na výstupy z rodinné poradny toto omezení zpravidla neplatí. Ohledně pravidel mlčenlivosti je tudíž vhodné se informovat ještě před zahájením sezení a přizpůsobit tomu i obsah sdělovaných informací.

Nástrahy

Všechny tyto párové aktivity s narcistou skýtají několik nástrah. První spočívá v tom, že narcismus je relativně nová oblast, a ne všichni profesionálové jsou proškolení v (klinické) práci s narcismem a narcisty. Jsou to navíc také jenom lidé a stejně jako oběť mohou podlehnout narcistovu kouzlu.

Po letech kodependentního vztahu se před terapeutem (mediátorem/poradcem – zde budu používat jednotný termín terapeut) objeví pár, ve kterém jeden z dvojice srší energií a charismatem, vede s terapeutem jiskřivou úvodní debatu a vedle něj sedí vystresovaný partner se spoustou problémů a stížností. Není divu, že se na první pohled onou vysoce konfliktní osobou může jevit partner narcisty. Právě v těchto případech by měl terapeut ale zpozornět. Narcista se zpravidla snaží společná sezení přímo či nepřímo moderovat, udává téma hovoru, případně slovním salátem plevelí čas u témat, která mu nevyhovují. Terapeut tedy musí být dostatečně zkušený a sebevědomý ve své roli, aby se nenechal převálcovat narcistou a jeho šarmem a dokázal udržet strukturu sezení pevně v rukou. Pro oběť narcisty může být terapie pod vedením nevhodného profesionála velmi frustrující a může jej sekundárně traumatizovat. Narcistovi může dát terapeut do rukou překroucený validační narativ, kterým bude svou oběť dále deptat a šikanovat (vždyť i pan doktor říkal, že máš XY). Pokud naopak začne terapeut narcistu byť i lehce konfrontovat ohledně jeho chování, okamžitě ztrácí jeho důvěru a s velkou pravděpodobností budou z jeho strany sezení záhy ukončena.

1. Párová terapie

Párovou terapii absolvují klienti zpravidla v okamžiku, kdy podlehnou hooveringu narcistního partnera, ale podmíní pokračování vztahu společnou terapií. Každopádně ani sebekompetentnější terapeut není schopen zaručit radikální změnu v narcistově chování, protože k ní není sám vnitřně motivován. Narcista na sebe nemá realistický náhled, je možná schopen reflektovat své problémy v mezilidských vztazích, není ale ochoten z nich vyvodit důsledky pro sebe.

2. Mediace

Ohledně mediace platí všechna výše zmíněná pravidla. Vzhledem k tomu, že je mediace zaměřena spíše na dosažení praktického a slovy zachytitelného výsledku, je její cíl definován konkrétněji a lze se částečně oprostit od emocionálního balastu, kterým je zatížena párová terapie a rodinné poradenství. V tomto případě se dá tedy přínos mediace odhadnout poměrně přesně již po prvních sezeních. Výhodou mediace je, že se jí mohou účastnit také právní zástupci, kteří mohou následně zaznamenat obsah dosažených dohod a dofinalizovat je v zastoupení klientů.

Další možnou formou mediace je vedení odděleného jednání, kdy mediátor buď přechází mezi místnostmi, anebo se uskuteční více separátních jednání. Oddělené jednání lze rozhodně doporučit u všech asymetrických a zneužívajících vztahů, ke kterým se narcistní vztahy řadí.

3. Rodinné poradenství

Rodinné poradenství je zaměřeno spíše na uspořádání poměrů ohledně dětí, a nikoliv na partnery samotné. Narcisté zpravidla rodinné poradenství milují, neboť jeho prostřednictvím mohou pod bohulibou záminkou bývalého partnera nadále deptat a udržovat si nad ním kontrolu. Zkušenosti klientů ukazují, že rodinné poradenství s narcistou spíše selhává. Narcista není upřímně motivován zlepšit vzájemné fungování, protože nemá opravdový zájem o děti, ale využívá jich spíše jako zbraň proti bývalému partnerovi. Pokud se bývalý partner snaží si držet pevné hranice a narcistu dál od těla, bývá rodinné poradenství vítanou záminkou jej vylákat z informačního embarga. Pokud je nutné poradenství absolvovat (je například nařízeno soudem), i zde lze využít odděleného jednání. Je také vhodné tam, kde je třeba vyřešit pouze základní pravidla komunikace, anebo určitou dílčí záležitost ohledně dětí (například volbu školského zařízení, anebo harmonogram na období prázdnin), která se mezi rodiči nedaří rozlousknout a neutrální prostředí za účasti odborníka může narcistu pomoci usměrnit. Je ale dobré držet rozsah poradenství na tuto konkrétní zakázku a nenechat se zatáhnout do širších debat.

Obecná doporučení pro párovou terapii, mediaci a rodinné poradenství s narcistou

• Na začátku se informujte ohledně pravidel mlčenlivosti Vašeho terapeuta.
• Nenazývejte narcistu narcistou, ale užívejte stručné příklady a mluvte o svých pocitech.
• Vytyčte si okruhy témat k řešení a nenechte sezení rozbřednout slovním salátem narcisty.
• Před společným sezením si sepište poznámky, mějte na paměti, co chcete řešit a vracejte téma hovoru zpět k meritu věci a o totéž požádejte terapeuta.
• Pokud terapeut nechává narcistu přebírat vedení, situaci pojmenujte, požádejte terapeuta, aby opět převzal hlavní slovo a držel se osnovy.
• Pokud se necítíte bezpečně, nebo máte pocit, že terapeut nechává narcistu ovládnout sezení, případně Vás spolu s narcistou tlačí do ústupků, ke kterým nejste ochotni, máte kdykoliv možnost požádat o vedení odděleného jednání anebo sezení ukončit.

5. Jdeme k soudu

Doposud jsme si řekli, že je potřeba mít realistické očekávání jednak ohledně výsledku soudního sporu, ale také ohledně celého průběhu opatrovnického řízení. Problematika narcistického zneužívání je relativně neznámá, a pokud někdo nemá osobní zkušenost s tímto chováním, je v omezeném čase téměř nemožné zprostředkovat nezúčastněné osobě celou šíři trýznivé situace, v jaké se oběť narcistického zneužívání ocitá a jak dalekosáhlý dopad na děti může mít nejen výchova narcistního rodiče, ale i související konflikty, které narcista ohledně dětí vyvolává.

Koncept sdíleného rodičovství a jeho limity

Systém opatrovnického řízení primárně vychází z principů sdíleného rodičovství, které předpokládají upřímný zájem rodičů o pozitivní rodinné fungování a současně jejich osobnostní a emocionální vyspělost. Pokud je spor o děti zatížen rodičovským konfliktem, jedná se v teorii pouze o přechodnou překážku, která se vyřeší apelací na vzájemnou a rozumnou dohodu, případně nařízením rodinného poradenství, párové terapie, anebo mediace, které jak jsme si řekli, u asymetrických a zneužívajících vztahů selhávají.

Tento bukolický obrázek je na hony vzdálen realitě vysoce konfliktních rodičovských sporů, které jsou z větší části podmíněny právě osobnostní poruchou jednoho z rodičů. Bohužel ani otevřené a trestně stíhané domácí násilí (týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 Trestního zákoníku), kdy v trestním řízení má například manželka status vysoce zranitelné oběti, s veškerou ochranou, která k tomu přináleží, nemá často žádnou prostupnost do opatrovnického řízení. Oběť sedí pár metrů od svého trýznitele a je nucena poslouchat průpovídky typu „domácí násilí nám sem netahejte“, „i psychopat může být milující rodič“, anebo „to, že otec ubližoval matce, neznamená, že bude ubližovat i dětem“. Zkrátka a dobře, zneužívání v partnerském vztahu je kvalifikováno jako rodičovský konflikt, který má relevanci pro výsledek opatrovnického sporu pouze v případě přímého a prokazatelného dopadu na děti.

Role pracovníků OSPOD a soudů

Abych se zastala systémových pracovníků, posuzovat tyto spory zvenčí je skutečně nezáviděníhodná úloha. Soudci i pracovníci OSPODu bojují s přetížeností celého systému, emocionálně vyčerpávající prací a často i vyhořením. Zároveň nemají žádné vodítko, jak tyto případy dekódovat a Ústavní soud se svými nedávnými nálezy situaci v tomto ohledu spíše zkomplikoval, neboť vyslovil hypotézu, že horší úroveň komunikace se u bývalých partnerů logicky předpokládá. Nelze jí tedy bez dalšího považovat za překážku střídavé péče, aniž by ale zároveň vystavěl nějaké limity ohledně míry tohoto konfliktu.

Systém tak často „alibisticky“ smetá ze stolu veškeré důkazy týkající se povahy konfliktu a vzájemné komunikace, s odvoláním na uvedené závěry Ústavního soudu a rovnost rodičovských práv. Pokud se tedy podaří některému z pracovníků (OSPOD, mediátor, soudce atd.) nahlédnout pod pokličku a vysloví podporu oběti narcistního zneužívání, je to třeba vnímat jako vítaný bonus, ale rozhodně nelze realisticky vycházet z toho, že sami nazřou povahu narcisty a tomu následně přizpůsobí úpravu poměrů k dětem. To musí zajistit klient za velmi citlivé podpory svého advokáta.

Návrh na úpravu poměrů

Návrh je třeba připravit na základě současného fungování s vědomím toho, jaké budou předvídatelné Achillovy paty porozchodového spolurodičovství. Zpravidla se setkáváme s tím, že narcista má tendence vytvářet chaos, zasahovat do času a kompetencí druhého rodiče, jednostranně rozhodovat o výši výživného, anebo záležitostí týkající se dětí. Nezřídka má sklony na sebe děti nezdravě fixovat a velmi často je také více či méně otevřeně programuje proti druhému rodiči, jeho novému partnerovi, anebo novým sourozencům. Bohužel se v důsledku toho setkáváme i s jedním z nezávažnějších rodičovských hříchů, a to rozvojem syndromu zavrženého rodiče.

Následující doporučení uvádím s velkou pokorou ke každému jednotlivému případu a míře konfliktu, kterým je konkrétní rodina zasažena. Škála těchto případů je velmi rozmanitá od skutečně extrémně konfliktních sporů s přítomností domácího násilí (v případně tzv. maligních narcisů) až po konflikty, které jsou dané drobnými naschvály a nezodpovědností vysoce konfliktního expartnera, a které jsou v dlouhodobém horizontu spíše otravné než nežitelné.

Precizní sestavení návrhu

Návrh na úpravu péče o děti je třeba připravit s maximální mírou podrobnosti tak, aby pokrýval veškeré možné eventuality týkající se režimu péče, předávání dětí, sdělování informací, výživného a dalších plateb. Doporučuje se minimalizovat jak šedé zóny, které by mohly být polem působnosti pro případnou diskreci narcisty, tak i společný čas. Ne všechna pravidla společného fungování lze uvést do výroku rozsudku, tudíž je třeba apelovat na soud, aby tato pravidla uvedl alespoň do jeho odůvodnění, případně alespoň ústně poučil rodiče a ohlídat, aby toto poučení bylo zachyceno v protokolu z jednání.

1. Předávání dětí

Předávání dětí doporučuji zakotvit, pokud možno přes předškolní, anebo školní zařízení. Narcista má tendence předávání zatěžovat různými naschvály, anebo emocionálními dramaty, přičemž pro děti přítomnost této tenzi zdaleka převyšuje benefit z toho, že vidí oba rodiče pohromadě. Narcista může svého expartnera slovně napadat, anebo za přítomnosti dětí vyvolávat konflikty. S dětmi se zdlouhavě loučí, často je doslova nechce vydat z náručí, anebo předání podmiňuje různými vyjasňujícími rozhovory. Často si také užívá to, že dítě v důsledku těchto uměle vyvolávancýh dramat k druhému z rodičů nechce, což může zaznamenávat prostřednictvím nahrávacího zařízení. V případě, že se předává v místě bydliště rodiče, u kterého péče končí (tedy rodič vyzvedává děti z bydliště druhého z rodičů), je tato situace ještě zesílena tím, že dítě například nechce vyjít z pokojíčku, kde mu narcista akorát rozbalil nový dárek, anebo s ním rozkoukal pohádku.

Do návrhu tedy jednoznačně doporučujeme zakotvit předávání v pracovní dny prostřednictvím před/školního zařízení a zároveň záchytné pravidlo pro případ svátků, prázdnin či nemoci, s tím, že je předání realizováno v bydlišti rodiče, který péči začíná. Tímto postupem je narcistní rodič donucen děti minimálně fyzicky sbalit a dovézt je druhému rodiči, čímž proběhne alespoň fyzická příprava k předání. Pokud má narcista tendence vzájemná předání obstruovat, anebo zatěžovat konfliktem, doporučuji zajistit přítomnost nezávislé osoby, před kterou má narcista potřebu si zachovat tvář. Je možné požádat i o nárazovou asistenci pracovníka OSPODu, nebo oslovit některou z organizací, které se věnují asistovanému předávání (například Area Fausta).

2. Pravidla komunikace

Narcisté mají sklony ke kontrolujícímu chování a mají tendence pod záminkou práva na informace zatěžovat druhého rodiče neustálými zprávami a telefonáty dětem. Někdy děti vybízejí, aby jim prostřednictvím videohovorů ukazovaly interiér bytu, anebo co právě dělá maminka, tatínek nebo jejich noví partneři. Pokud mají hovory tento špionážní, anebo šikanózní charakter, je dobré na to pamatovat i v návrhu na úpravu poměrů a v rámci výroku upravit i telefonický styk (například jednou za 3 dny v určitém časovém rozmezí, s tím, že by mělo být výslovně zakotveno, že se má jednat o hovor bez zásahů druhého rodiče). Bohužel narcisté jsou velmi vynalézaví a nelze stoprocentně předvídat veškeré obstrukční metody, tudíž klienti často na telefonáty dětem postupem času rezignují, protože bývají spíše dalším zdrojem stresu jak pro děti, tak pro nekonfliktního rodiče. Jde tedy spíše o to, vytyčit mantinely konfliktnímu rodiči, aby nadměrně nezasahoval do času dětí u klienta.

3. Běžné a mimořádné náklady

Do výroku, anebo jeho odůvodnění je vhodné upravit také pravidla pro úhradu běžných, anebo mimořádných nákladů (včetně toho, co se těmito náklady rozumí), jdoucích nad rámec výživného. Je vhodné také podmínit souhlas druhého rodiče s návštěvou aktivit a kroužků, které mají být předmětem společné úhrady.

4. Uplatňování daňových zvýhodnění na děti

Pokud jednomu z rodičů svědčí výlučná péče, pak je to on, který si ze zákona může uplatňovat daňové zvýhodnění na děti. V režimu střídavé péče by uplatnění daňového bonusu mělo být předmětem dohody. Je tedy vhodné stanovit v kterých letech si bude daňové zvýhodnění ten který rodič uplatňovat.

5. Střídavá péče se zachováním jedné domácnosti dětí a střídáním rodičů

V současné době se také čím dál častěji setkáváme s konceptem střídání rodičů v jedné domácnosti namísto rotace dětí. Toto uspořádání je v našem případě třeba pečlivě zvážit, stejně tak i jeho udržitelnost. Období po rozchodu s narcistou se vyznačuje určitou potřebou zpracovat si traumatické události z průběhu vztahu a vymanit se z jeho závislostní dynamiky. Klient najednou dostane hlavu nad vodu, vidí svého partnera i jeho zneužívající povahu v jasných barvách a má silnou potřebu si držet narcistu dál od těla. V okamžiku, kdy přistoupí na střídání ve společné domácnosti, může skončit v podobné pasti, z jaké se právě dostal, jelikož se tím rozšiřuje oblast kontrolujícího chování ze strany narcistního ex-partnera i jeho případných naschválů. Je také nutné si uvědomit, že po rozchodu přichází noví partneři a s nimi třeba i další děti, tudíž je otázkou, do jaké míry je takové fungování slučitelné s následným rodinným životem. K tomuto uspořádání by tedy klienti měli v případě spolurodičovství s narcistou přistupovat spíše s obezřetností, případně jej volit jen na dobu přechodného období.

Pravidla fungování takové domácnosti je třeba upravit v separátní dohodě, která ale již nebude podléhat schválení soudem, tudíž bude problém s její praktickou vynutitelností. Dohoda by měla obsahovat detailní pravidla chodu takové domácnosti, hrazení společných nákladů, ale i třeba podmínky pro přítomnost nových členů domácnosti. Obecně je toto nastavení vhodnější spíše tam, kde je fungování po rozchodu opravu bezproblémové, anebo u starších dětí, které už mohou částečně převzít odpovědnost za vedení domácnosti a zároveň horizont „dožití“ v takovém aranžmá nebude příliš dlouhý.

Shrnutí základních pravidel návrhu

• Pamatujte na všechny eventuality v oblasti péče o děti, předávání, výživného a nákladů na děti.
• Upravte si i telefonický styk a pravidla komunikace.
• V návrhu nenazývejte narcistu narcistou, ani se jej nesnažte diagnostikovat, stručně popište současné fungování a zdůvodněte potřebu navrhované úpravy.
• Zprostředkování konfliktní situace podložené důkazy je třeba vždy pečlivě zvážit podle míry konfliktu i závažnosti chování narcistního rodiče vůči dětem.
• Pokud nemáte prostředky na právní zastoupení v průběhu celého sporu, doporučuji zkonzultovat alespoň úvodní návrh. Jedná se o klíčový krok, od kterého se odvíjí celé následné řízení.

6. Jednání před soudem

Jak jsme si řekli výše, hlavním úkolem v rámci opatrovnického řízení bude zprostředkovat vhled do rodinné situace institucionálním pracovníkům. Může se jednat buď o situace, kdy je třeba u soudu upravit jen pár základních pravidel, anebo výši výživného, až po složité spory o rozsah péče anebo (přeshraniční) únosové případy. S intenzitou konfliktu se zvyšuje potřeba poukázat na problematické rysy chování narcistního rodiče. Zároveň je vhodné poznamenat, že narcisté nemusí být nutně nekompetentními rodiči. V některých případech je skutečně třeba pouze nalinkovat pole a prostřednictvím závazných pravidel zkrotit narcistní tendence si vše přizpůsobovat svým potřebám.

Na tomto místě si dovolím trochu poodstoupit z genderové neutrality této problematiky. Pokud se jedná o případy, kdy je vysoce konfliktní osobou otec, pak se setkáváme s tím, že otcům a matkám měří systém tak trochu dvojím metrem. K otcům bývají soudy, co se týče péče o něco shovívavější, než k matkám. Pokud matka namítá problematický rodičovský přístup otce, velmi často dostává nálepku jako direktivní, úzkostná, nebo alternativní, zatímco u otců se s takovou stereotypizací většinou nesetkáváme. Otcův zájem o děti je zpravidla kvitován s povděkem, a to bez ohledu na jeho motivaci, reálnou kvalitu péče, či rezignaci na některé z výchovných povinností. Proto, pokud se jedná o řízení, kde je klientem matka, pak je doporučuji v tomto ohledu uchopit s větší opatrností než v případě otců. Ačkoliv si klientky přejí akcentovat například nedodržování denního nebo stravovacího režimu, anebo některých hygienických návyků dětí (pokud se nejedná o skutečně závažná pochybení), doporučuji zaměřit pozornost primárně spíše na jiné oblasti problémového spolurodičovství, právě proto, aby v řízení nebyly v úvodu zaškatulkovány do jedné z výše uvedených kategorií.

Tento fenomén je podmíněn zčásti i určitým přežívajícím patriarchálním nastavením společnosti a v angličtině se pro něj ujal termín „himpathy„ (kombinace anglických slov „him“, tedy on a sympathy, sympatie). V praxi mají lidé a obecně „systémoví“ pracovníci tendenci věřit spíše mužům, zvláště těm zdánlivě vyrovnaným a úspěšným. Tato tendence se paradoxně projevuje markantněji u žen, které mají sklon vzhlížet k mocným a dominantním mužům v podvědomé touze se jim zavděčit.

Hra s realitou

V těchto případech se jedná většinou o mistrovskou hru světel a stínů, ve které se nezúčastněná osoba přestává po čase orientovat a naprosto ztrácí kompas komu věřit. Narcista v osobním kontaktu umí nasadit velmi líbivou tvář kooperativního pohodáře, kterému druhá strana hází klacky pod nohy. Velmi typicky se narcista pokouší zvrátit roli oběti a agresora, což není jen umná finesa, ale narcista díky svým ego obranným mechanismům a zbytnělé nárokovosti skutečně věří, že on je obětí situace.

Pokud je ve hře výživné, je až absurdně přesvědčen, že není povinen platit vůbec nic, anebo jen symbolickou částku. Setkáváme se až s nedůstojným zkreslováním příjmů a majetkové situace, které hrubě neodpovídají jeho životní úrovni. Na druhé straně je zase požadováno výživné až za uvěřitelnou hranici upotřebitelnosti takové částky pro děti.

Terminologie

„DARVO“

DARVO je další termín z narcistické kuchyňky, který vzniknul jako pojmenování stereotypního přístupu, který používají agresoři (nejen pachatelé v trestním slova smyslu) v reakci na své obvinění. Jedná se o akronym slov „deny, attack, and reverse victim & offender„ – popřít, zaútočit a obrátit role oběti a agresora. Jedná se manipulační strategii fyzických a psychologických násilníků a je to jedna z forem gaslightingu.

Tento termín poprvé použila psycholožka Jennifer Freyd v roce 1997. Pachatelé vyhrožují, šikanují a dělají peklo každému, kdo je na jejich chování upozorní (útok). Tímto útokem se pokouší oběť zastrašit od dalšího postupu, typicky hrozbou žaloby, diskreditační kampaní (poukazováním na psychickou labilitu, zhrzenost, závist, touhu po zviditelnění atd.), anebo více či méně otevřenými výhrůžkami. Pachatel následně vytváří dojem, že právě on je tím poškozeným, zatímco oběť (či její podporovatel) je agresorem. Role oběti a pachatele se tak záhy obrací. Pachatel přechází do útoku a oběť se ocitá v defenzivě, bránící se proti smyšleným obviněním a lynči svého okolí. Pokud si vybavíme medializované případy veřejně známých sexuálních delikventů, je tato dynamika čítankově zřejmá.

Victim blaming (obviňování oběti)

Jedná se rovněž o jeden z viktimologických fenoménů, který je také podkategorií gaslightingu. Nedopouští se ho typicky jen agresor, ale přebírají ho také systémoví pracovníci, anebo společní známí.

Je to jev, který je zpravidla genderově a kulturně podmíněný a napomáhají mu hluboce zakořeněné stereotypy o tom, jak by se měl chovat muž, otec (hlava rodiny), anebo žena, matka a partnerka (spokojený muž nemá důvod zahýbat, ženská sukně všechno schová, správný muž si umí dupnout atd). Dále jsou to určité bagatelizující průpovídky o tom, že na problémy ve vztahu jsou vždycky dva, anebo že pravda bývá někde uprostřed. Tyto „pravdy“ vycházejí z nepochopení nerovné a závislostní vztahové dynamiky, kterou jsme si popsali v kapitole vztah s narcistou.

Jednání před soudem

Opatrovnické řízení by mělo být co nejkratší, v ideálním případě by měl být prvostupňový rozsudek vydán do 6ti měsíců, což ale u vysoce konfliktních sporů nebývá dodrženo. Oproti standardnímu soudnímu řízení bývá první jednání nařizováno velmi rychle (zpravidla do dvou měsíců).

Průběh jednání

Na jednání by měli být vyslechnuti oba rodiče a přizván je také OSPOD jako opatrovník dítěte, který se aktivně účastní řízení (může klást rodičům otázky a sám se připojuje se svým návrhem).

Jednání před soudem bude pro klienta především o tom zachovat rozvahu, klid a pevné nervy. Ačkoliv mediaci nebo rodinné poradenství lze odmítnout, anebo absolvovat odděleně, při jednání před soudem je nutné čelit konfrontaci narcistního expartnera, která se často vyznačuje prvky popsaného fenoménu DARVO a přenášením odpovědnosti za situaci na oběť (klient je obviňován ze zatvrzelosti vůči druhému rodiči, která vyplývá ze snahy nenechat si soustavně překračovat hranice svého času s dětmi, je na něj apelováno, aby činil další ústupky, přičemž na rodiče společně je naléháno, aby se dohodli sami, „neboť právě oni ví, co je pro jejich dítě nejlepší“ – což je bohužel onen kámen úrazu, který s narcistou nefunguje).

Pokud přicházíme do soudní síně s klientem, který je v roli oběti narcistního zneužívání, bude mít klient i jeho advokát každý svou specifickou roli, kterou klient bez právního zastoupení těžko zastává sám.

Tipy pro advokáty

Advokát kromě své obvyklé role, která spočívá v ohlídání procesních zákrut řízení, musí vzdorovat narcistnímu gaslightingu a výše popsané hře s realitou. Advokát by se měl zorientovat v problematice narcismu a nahlas pojmenovávat fenomény vyskytující se ve vztahu klienta a jeho ex-partnera (kodependence, DARVO, projekce, manipulace s fakty, protiřečení si atd).

Není třeba a není ani žádoucí nazývat narcistu narcistou, anebo podobně nálepkovat protistranu či její chování. Je ale třeba přiléhavě poukazovat na to, co se děje. Pokud se například narcista zaštiťuje rozumně formulovanými emaily druhému z rodičů, je třeba poukázat na stylistický rozpor s předchozí komunikací s partnerem z doby, kdy nebyl pod drobnohledem opatrovnického řízení (v tomto je skutečně vítaným pomocníkem umělá inteligence, která dokáže v rámci analýzy komunikace vypíchnout „toxické“ prvky komunikace lépe než lidské oko, které zákonitě podléhá emocionálnímu zkreslení). Pokud narcista obviňuje klienta z nekomunikace, je vhodné zmínit, že narcista zahlcuje klienta pěti telefonáty denně atd. Je tedy třeba apelovat na soud, aby prováděl také důkazy týkající se celkové věrohodnosti vysoce konfliktního rodiče, účelovosti a šikanózní povahy jeho chování. V rámci výslechu je třeba nenechat vyklouznout narcistu z položené otázky, krotit jeho slovní salát a poukazovat na skutečnost, že narcista obstruuje výslech vyhýbavými a mnohomluvnými odpověďmi (např. prostřednictvím strategie rozbité desky – opakováním dotazu přimět narcistu odpovědět, anebo alespoň učinit zřejmým, že odpovědět nehodlá).

Příprava klienta

Jak jsme si řekli výše, oběť je často po letech soužití a následného spolurodičovství pod konstantním tlakem. Čelí nejen překračování hranic, manipulaci dětí, odpírání financí, ale často také stalkingu a vyhrožování. Klient tedy může být v takovém stavu, že mu jeho vystupování může před soudem spíše uškodit.

Klient musí být srozuměn s tím, že má u soudu jen omezený čas a není žádoucí, aby ho zkonzumoval obranou proti falešným obviněním ze strany narcisty, kterými se ho bude narcista nebo jeho právní zástupce snažit vyprovokovat reakci. Je téměř jisté, že narcista bude u soudu lhát, tudíž je nutné být na to mentálně připraven. Proti těmto nepravdám je třeba se stručně a jasně vymezit a vyhnout se nemeritorním diskusím, které soudce unaví a posílí dojem o vzájemném rodičovském konfliktu. Klient by měl být zazdrojován individuální terapií, aby zvládl řízení absolvovat klidně a důstojně.

Soudního jednání se mohou zúčastnit i jeho blízcí, kteří mu zajistí podporu z lavice pro veřejnost. Tito účastníci mohou také zaznamenat reakce protistrany, které si klient ani jeho advokát během vypjatých momentů nemusí všimnout.

Projekce

Z mé zkušenosti narcisté s ohledem na fenomén DARVO v řízení postupně přebírají rétoriku oběti a viní oběť ze shodných prohřešků, kterými se vyznačují oni sami. I z tohoto důvodu jsem se rozhodla, že by tato kapitola neměla být příliš návodná, aby popsané strategie nevyužívala právě problematická strana sporu.

Pokud označíme narcistu jako manipulátora, v další interakci bude napadat oběť z manipulace s fakty on atd. Největším nepřítelem narcisty je ale čas. Narcista většinou nedokáže udržet tvář příliš dlouho. Bohužel tento čas je v každé kauze individuální a pokud se soudní řízení odehraje během dvou jednání, takový prostor většinou nepostačuje pro úplné rozkrytí situace. Tím se nesnažím apelovat na to, aby bylo řízení protahováno, jen se snažím sejmout tlak z obětí na frenetickou aktivitu před soudem, protože v dlouhodobém horizontu se nejlépe zdiskredituje narcista sám.

Doporučení pro jednání před soudem:

• Klient i jeho advokát by se měli pokusit vyvarovat se samoúčelné útočnosti, nicméně pokud už je jednání ve fázi „otevřeného boje“, není na místě být vůči narcistovi přehnaně shovívavý.
• S klientem doporučujeme učinit podrobnou přípravu na jeho výslech, zejména v části dotazů protistrany.
• Klient ani advokát se nesmí nechat zatáhnout do defenzivy proti nepravdivým tvrzením a polopravdám narcisty.
• Advokát by měl být seznámen s potenciálními tématy, které by narcista mohl považovat za nosná v rámci diskreditace druhého rodiče. Narcisté mají utilitární vztah k pravdě, jsou schopni lhát i o prokazatelných záležitostech, a proto je dobré mít připravené písemné důkazy alespoň proti předvídatelným tvrzením. Není třeba je aktivně zakládat do spisu, ale učinit tak pouze v případě, když narcista tvrdí opak, a to za účelem zpochybnění jeho celkové věrohodnosti.
• Souběžně je třeba se vyvarovat zahlcení soudu důkazním materiálem, k čemuž má klient tendence, protože narcistní zneužívání většinou sestává z množství drobných lstí a naschválů a lze jej rozpoznat spíše v souvislostech, než izolovaně z „velkých prohřešků“. Mělo by být na posouzení advokáta, které záležitosti mají právní relevanci a jakou kazuistiku uvést do vyjádření na soud, aby co nejvěrněji postihovala podstatu problému, protože klient může mít diametrálně odlišná klíčová témata.

7. Rozhodnutí

Pokud se dostaneme do fáze rozsudku, není ještě zdaleka vyhráno. Z pohledu klienta bude rozhodující, zda je rozsudek, zejména jeho výrok ohledně péče, formulován takovým způsobem, který bude z praktického hlediska dlouhodobě udržitelný. Záležitosti, jako je rozsah styku s dětmi a výše výživného, jsou samostatnou kategorií, kde je nutné zkonzultovat s advokátem, jak velká šance je zde uspět v rámci případného odvolání. Druhá strana mince je akceptace rozsudku protistranou. Ve vysoce konfliktních sporech se dá očekávat, že pokud je výsledek sporu uspokojivý pro klienta, velmi pravděpodobně bude trnem v oku narcisty. Případů, kde by zůstalo prvoinstanční rozhodnutí soudu bez odvolání, je v narcistních sporech jako šafránu.

Specifika rozsudků v opatrovnickém soudnictví

Jak jsme si už řekli, opatrovnické řízení se vyznačuje určitými specifiky. Ve chvíli, kdy je vynesen rozsudek, ve kterém je stanoveno výživné, je důležité vědět, že výrok o výživném je předběžně vykonatelný, tj. povinný rodič musí výživné začít hradit bez ohledu na právní moc rozsudku, a to v návaznosti na doručení jeho písemného vyhotovení. To sice nebrání tento výrok napadnout odvoláním, ale nová výše výživného bude upravena až odvolacím (anebo novým prvoinstančním) rozsudkem.

Naopak péče, anebo jiné výroky jsou vykonatelné až jejich právní mocí, tudíž počátek režimu daného rozsudkem lze oddálit odvoláním. Ústavní soud odvolací soudy v rodinných věcech tlačí k tomu, aby rozhodovaly na principu tzv. „úplné apelace“, tedy pokud rozhodnutí netrpí závažnými nedostatky, lze případ posoudit na základě informací ze spisu a není tak třeba provádět další rozsáhlé dokazování, měl by odvolací soud o věci rozhodnout sám a nevracet rozsudek soudu prvního stupně, aby se řízení dále neprotahovalo. Tento systém je sice efektivnější, někdy s sebou ale přináší tzv. překvapivá rozhodnutí, kdy odvolací soud naprosto zvrátí rozhodnutí prvního stupně, přičemž proti takovému rozhodnutí už není možné se odvolat. I s ohledem na tato hlediska a hlediska zmíněná v předchozích kapitolách je třeba odvolání v každém případě pečlivě zvažovat.

Rozhodnutí v opatrovnických věcech jsou velmi často úzce odvislá od osobnosti daného soudce a je tedy v obecné rovině těžké předvídat, jak se případ vyvine. Pokud je nicméně klient nespokojen například s tím, že soudce nevěnoval příliš pozornosti povaze rodičovského konfliktu, je nutno upozornit na to, že odvolací soud se pravděpodobně bude případem zabývat ještě v menším faktickém detailu.

Dalším faktorem je, že v rodinných věcech nelze podat dovolání, tudíž judikaturu zde nesjednocuje Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout už jen ústavní stížností, jejichž úspěšnost se ale pohybuje někde kolem 5 %. Největší šanci na to získat rozsudek, který odpovídá reálné situaci mezi rodiči, je tedy na prvním stupni, kde je zároveň největší prostor na to seznámit soudce se specifickou situací dané rodiny. Není tudíž záhodno si případnou „záložní“ argumentaci nechávat na případné odvolací řízení. Zároveň pokud byl klient frustrován nízkou mírou empatického vhledu do situace na prvním stupni, odvolací řízení pro něj bude v tomto ohledu ještě o něco více skličující.

Pokud klient nebyl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen, odvolací řízení a zejména sepis odvolání je rozhodně jeden z uzlových bodů celého řízení, kde doporučuji se nechat zastoupit advokátem.

Změna poměrů a nový návrh

V opatrovnických případech lze znovu vyvolat řízení v případě změny poměrů, což je jakákoliv změna situace, která měla vliv na výsledek sporu, a to jak na straně rodičů (přestěhování, výpadek příjmu atd.), anebo dětí (vyšší věk, nástup k povinné školní docházce, zvýšení nákladů na dítě, zdravotní indispozice atd.).

V případech spolurodičovství s narcistou se setkáváme s tím, že konfliktní rodič má tendence tato řízení otevírat opakovaně v krátkém sledu za sebou. Činí tak, dokud nedosáhne svého, anebo jednoduše proto, aby živil konflikt a udržoval si tak kontrolu nad druhým rodičem. Zde záleží na osobě soudce, zda je dostatečně rozhodný na to, aby na sebe převzal odpovědnost a opakované návrhy zamítal v případě, kdy nemá změnu poměrů za dostatečně osvědčenou.

8. Následné spolurodičovství s narcistou

Nyní jsme se dostali do právního finále – tedy k pravomocnému rozhodnutí soudu. Rodič má v ruce rozsudek, který, pokud byl uchopen správně, měl by být závazným manuálem vzájemného fungování a obsahovat detailní rozpis péče i financí.

To samo o sobě už bude pro narcistu problematické, neboť díky svému nastavení se cítí být nadřazen nad jakákoliv pravidla. Velmi často bude apelovat na to, že není nutné se rozsudkem řídit, a pokud v rozsudku zbývá jakákoliv skulina, bude jí využívat ve svůj prospěch. Každopádně po pravomocném skončení věci odpadne emoční zátěž, která doprovází každé soudní řízení. V běžných případech dochází ke zklidnění, oboustranné akceptaci a postupné stabilizaci vztahů. Ačkoliv narcista na venek deklaruje nechuť k hádkám a konfliktům, ve skutečnosti jsou pro něj nezbytnou životní náplní, tudíž je třeba se připravit na to, že i další rodinné fungování bude stresové. Z praxe se ukazuje, že se vyostřené situace periodicky opakují, zpravidla kolem výjimečných událostí jako jsou Vánoce, začátek a konec školního roku, prázdniny anebo životní jubilea (narozeniny dětí, anebo prarodičů).

Ve chvíli, kdy pro narcistu skončí otevřená fáze konfliktu (soudní řízení), přesouvá se jeho pole působnosti do větších či menších naschválů a manipulací dětí, přičemž narcista bude setrvale testovat nastavené hranice. Je tedy třeba situaci vnitřně přijmout jako určitý životní úděl a případně si toto téma zpracovat v rámci terapie. Dále bude užitečné osvojit si techniky vzájemné komunikace, které si zde stručně nastíníme, a které nebudou podprahový konflikt s narcistou pokud možno eskalovat. Při vzniku jakékoliv situace, která vyžaduje řešení, je třeba pečlivě zvažovat, zda na dané téma rezignovat, anebo je třeba skutečně určitého zásahu vůči narcistnímu rodiči. Jak se říká, je třeba si pečlivě „vybírat bitvy“, které s narcistou vést, přičemž doporučuji, aby těch skutečně nezbytných bylo jen velmi málo. Jedna z těch klíčových je iniciační nastavení pravidel na základě rozsudku o péči.

Předávání dětí

Předávání dětí bývá poslední výspou, kde může narcista pravidelně uplatňovat svůj vliv. Pokud je předávání dětí realizováno za fyzické přítomnosti obou rodičů, je mnohdy zatíženo dramatickými výstupy, či obstrukcemi. Narcista se s dětmi dramaticky loučí a loučení neadekvátně protahuje, což vede k emocionální zátěži dětí.

Rodiče nabádáme k tomu, aby oni naopak situaci co nejvíce emočně oploštili a z předávání udělali technickou záležitost přesunu z bodu A do bodu B. S dětmi se mohou rozloučit ještě před tím, než vyrazí z domu a samotné předání do rukou druhého rodiče pak mohou vyřídit na principu K+R (kiss and ride), dětem vesele popřejí příjemný pobyt u druhého rodiče a urychleně odcházejí.

Předávání věcí a oblečení

Setkáváme se zde také s nejrůznějšími obstrukcemi při předávání věcí a zvláštního jednání ohledně oblečení. Ze strany vysoce konfliktních osob je často vyžadováno, aby děti byly oblékány výhradně do jejich oblečení, případně je jim zakazováno, aby si s sebou brali hračky od druhého rodiče. Někdy jde situace do takových extrémů, že se děti musí ve školce nebo škole převléci do druhého setu oblečení, případně po příchodu domů ihned vysvléct z oblečení od druhého rodiče.

Takové situace jsou pro děti nesmírně traumatické, tudíž rodičům doporučujeme na tento požadavek rezignovat a raději děti rovnou obléci tak, jak vyžaduje konfliktní rodič. K takovému přístupu jsou beztak časem donuceni, protože případně předané věci se jim nevrací, anebo vrací špinavé, zničené, anebo například bez druhé boty do páru.

Kroužky a zájmové aktivity

Samostatnou kapitolou jsou kroužky a zájmové aktivity pro děti. Pokud jsou děti svěřeny do rovnoměrné střídavé péče se střídáním po týdnu, bývá velmi komplikované najít na těchto aktivitách shodu. Zde může docházet k tomu, že děti na kroužky chodí například jen jednou za 14 dní, případné víkendové závody, či zápasy jsou rovněž realizovány pouze v době, kdy je dítě u rodiče, který jej na daný sport přihlásil, což je z dlouhodobého hlediska pro dítě v dané aktivitě prakticky diskvalifikující.

Pokud jde o střídavou péči, doporučujeme v tomto ohledu usilovat o model, ve kterém má každý z rodičů stabilní dny v týdnu (například pondělí až středa u jednoho rodiče, středa až pátek u druhého rodiče a následné střídání víkendů v režimu lichý, sudý týden).

Manipulace dětí

Další nesmírně bolestivou kapitolou je programování dětí ze strany narcisty vůči druhému rodiči. K tomu dochází bez výjimky ve všech těchto případech, rozdílná je pouze míra a způsob těchto manipulací, a to v závislosti na typologii narcisty. Maligní narcisté si budou libovat v otevřeném, či vulgárním špinění druhého rodiče, ostatní typy narcistů budou v této oblasti spíše pasivně agresivní a obdivuhodně vynalézaví. Druhého rodiče budou blahosklonně a rádoby ve vtipu shazovat, budou s dětmi vytvářet aliance nevhodné jejich věku („budeme mít před maminkou/tatínkem tajemství“, „s holkama se nebavíme“, anebo „když to tatínkovi prozradíš, bude maminka moc smutná“), anebo budou děti nabádat, aby druhému rodiči něco „legračního“ řekli, nebo provedli. Z dětí si vytvářejí poslíčky zpráv a často jejich prostřednictvím usilují o změnu harmonogramu (například přislíbí skvělý program na Silvestra, přestože vědí, že má být daný rok dítě u druhého rodiče. Případné zklamání dítěte následně svedou na druhého rodiče, který jim „zkazil“ zábavu).

Vynalézavost narcistů v této oblasti je bezbřehá. Narcisté jsou vnitřně přesvědčeni o svém výsostném postavení ve vztahu ke společným dětem a jako ve všech oblastech svého vztahového nastavení nejsou ochotni respektovat roli druhého rodiče a jeho svébytný vztah s dětmi. Ovšem i rodič sám musí přijmout skutečnost, že bez ohledu na často velmi neblahý vliv na děti ze strany narcisty, je tento rodič součástí životů jejich dětí a musí integrovat osobnost tohoto rodiče do té své a vnitřně se s ní vypořádat.

Doporučujeme se soustředit na to pozitivní, co může narcistní rodič dětem předat. V případě, že je dítě v důsledku narcistovy snahy přechodně zaměřeno proti rodiči, je třeba držet nervy na uzdě, dávat dětem bezpodmínečné přijetí a věřit, že právě tento přístup poskytne dětem onu potřebnou bezpečnou vazbu, která jim v pozdějším životě dokáže pomoci překonat následky způsobené přístupem vysoce konfliktního rodiče. Je třeba se zdržet jakéhokoliv negativního hodnocení druhého rodiče. Doporučuji pouze úměrně věku a vyspělosti dítěte pojmenovávat nastalé situace, povzbuzovat dítě v kritickém myšlení a poukazovat na to, jak moc korespondují slova lidí okolo dítěte s jejich činy. Takovou výbavu děti v dnešním světě upotřebí bez ohledu na to, jaké mají rodiče.

Sdílené rodičovství a paralelní rodičovství

V posledních letech se v České republice ve spolupráci s opatrovnickými soudy začíná stále více prosazovat koncept sdíleného rodičovství. Jakkoliv je tato iniciativa chvályhodná, domnívám se, že je třeba mít na paměti, že není univerzálně využitelná a bude dělat paseku právě v těchto případech vysoce konfliktního rodičovství.

Sdílení předpokládá vzájemnost a rovnocennost, čehož narcista není schopen, protože vztahy pro něj fungují pouze za předpokladu vlastní mocenské převahy. Pro klienty bývá nesmírně frustrující poslouchat o nutnosti vzájemného následného setkávání v zájmu dětí, které je pro ně pouze o dalším vystavení se interakci s narcistním manipulátorem. Nehledě na skutečnost, že pro děti tyto nerovné a zneužívající interakce mezi rodiči přináší jen další traumatizaci.

V zahraničích zdrojích se pro tyto případy ujal koncept tzv. paralelního rodičovství. Jedná se o principy, které vycházejí ze striktně odděleného času, domácností a rodičovských kompetencí každého z rodičů. Z těchto principů by mělo vycházet každé konfliktnější rodičovství a za pomocí respektu k dodržování těchto pravidel se následně může zrodit přátelská rodičovská spolupráce. Bývá pravidlem, že tam kde tomu nebrání patologické osobnostní nastavení jednoho (nebo obou) rodičů, si k principům sdíleného rodičovství beztak dojdou rodiče sami a není třeba je institucionálně implementovat.

9. Komunikační strategie

Tyto komunikační strategie se ujaly v oblasti narcistického zneužívání a jsou určeny pro ty, kteří jsou v důsledku rodinných, či jiných vazeb nuceni setrvávat v interakci s narcistou.

No contact – nulový kontakt

Ideální a startovací pozice je „no contact“, tedy nulový kontakt s narcistou. Na zprávy a telefonáty neodpovídat, kontakt neiniciovat, nezasílat „vtipná videa“ atd. Tento postoj vychází s radikálního přijetí situace a pochopení, že narcistní osobnostní styl nemá perspektivu zlepšení a je třeba na tuto naději zcela rezignovat. Bohužel s přerušením kontaktu je stále spojena velká míra stigmatizace toho, kdo k takovému kroku přistoupí, aniž by se okolí pozastavilo nad tím, jaká míra zneužívání člověka k tak radikálnímu postoji dohnala. Tato varianta ale bohužel není možná v případě rodičů nezletilých dětí, proto se pro podobné případy ujala komunikační strategie „grey rock“, tedy v překladu šedá skála.

Grey rock – šedá skála

Zde je cílem, aby se člověk stal pro svého narcistního expartnera naprosto nezajímavým a minimalizoval se tak přísun emocionální potravy, kterou narcista získává ze vzájemné interakce. Je tedy třeba nenasedat na výzvy ke konfrontacím, neobhajovat se proti obviňování a naprosto se vzdát potřeby mít, byť v náznaku morálně navrch, či zachovat si poslední slovo. Pokud přeci jen narcista vyvolá situaci, na kterou je třeba reagovat, je potřeba si vyhradit reakci v písemné podobě a tu následně v klidu zformulovat.

Veškerá vzájemná komunikace v režimu grey rock by tedy měla spočívat ve zdvořilém pozdravu, sdělení praktických informací a rozloučení. Zásadou by mělo být nesdělovat žádné osobní informace. Jelikož taková interakce může před dětmi působit nepřátelsky, rozeznáváme ještě termín yellow rock, tedy žlutá skála.

Yellow rock – žlutá skála

Zde je princip stejný jako u šedé skály, pouze je možno vzájemnou komunikaci trochu přibarvit zdvořilostními frázemi. „Užijte si víkend!“, „Slyšel jsi, že děti mají novou paní učitelku na hudební výchovu?“ atd.

V zásadě doporučuji s narcistou jednat pokud možno zdvořile, klidně a bez zbytečných emocí. Občas mají rodiče tendenci vzájemnou komunikaci balit do právních frází, které situaci v očích narcisty spíše eskalují. Jakkoliv je takové jednání pochopitelné, doporučujeme s využitím výše popsaných principů zachovat pokud možno neformální tón a pokusit se co nejvíce normalizovat situaci.

10. Slovníček pojmů

• Bombardování láskou (love bombing) – úvodní fáze vztahu, kdy narcistický partner svou oběť doslova zahrne láskou a pozorností. Tato fáze je zpravidla velmi intenzivním a jedinečným prožitkem a vzpomínky na ni, spolu s falešným přesvědčením, že má vztah potenciál se do této fáze dostat zpět, dokáže držet toxický vztah v chodu po celé dekády.
• Trauma bonding (traumatická vazba) – pramení z niterné lidské potřeby sounáležitosti a emocionálního pouta k milované osobě a často vzniká v dětství v důsledku přirozené závislosti dítěte na svých, byť zneužívajících pečovatelích. Toto emocionální pouto je trvalejší a hlubší, než deziluze ze zrady, či špatného chování milovaného člověka.
• Kognitivní disonance – pojem typický pro oběti narcistického zneužívání. Disharmonie mezi tím, čemu věří, anebo věřit chtějí, a tím co racionálně ví. Lidé mají tendenci si z této disharmonie podvědomě ulevovat a uchylovat se k sebeklamu a lhaní si do kapsy, ve snaze se uchránit od nepříjemných pocitů.
• Přerušované upevňování (intermittent reinforcement) – psychologický fenomén, který je typický pro závislostní vztahové vzorce, ale třeba i hazardní hry. Jedinec pozitivní zpětnou vazbu nebo odměnu za určité chování získává zcela nahodile. Tato nevyzpytatelnost vytváří velmi silné návykové chování, protože odměna přichází nečekaně, ale o to opojnější jsou pocity z případné výhry (anebo hezkého večera stráveného po týdnech strastí s narcistou).
• Hoovering (znovuzískání) – po určitém čase od rozchodu se začne narcista pokoušet bývalého partnera přimět k návratu, a to opětovnou aktivací fáze bombardování láskou. Po obnovené stabilizaci vztahu, ke které nyní dochází už mnohem dříve, se ale vše vrací do původních kolejí a zpravidla ještě o patro níže.
• Gaslighting – výraz, který pochází z filmu Plynové lampy (Gaslight, 1944), ve kterém, kromě jiného manžel tlumí osvětlení v domě, přičemž přesvědčí manželku, že se jí to jen zdá a ona následně přichází o rozum. Toto zpochybňování reality, pocitů, anebo smyslů druhého je v zásadě jeden z hlavních nástrojů, kterým si narcista získává kontrolu nad svým partnerem. Narcista předkládá smyšlenky jako fakta a fakta naopak nejrůznějšími způsoby zkresluje a vytváří z nich umné polopravdy. Oběť je tak nucena pochybovat o svém vlastním vnímání reality.
• DARVO – akronym slov „deny, attack, and reverse victim & offender“, tedy v překladu popřít, zaútočit a následně obrátit role oběti a agresora. Jedná se o obrannou manipulativní strategii, pomocí které se agresor snaží vyvolat dojem, že on je obětí situace. Agresor nejprve vše popře, následně vyráží do protiútoku proti oběti pomocí diskreditační kampaně (dělá to jen pro zviditelnění, je psychicky nemocný/á, zhrzený/á) a následně se on sám postaví do role oběti celé situace (je ostentativně „vláčen“ soudním procesem, nebo si např. přivodí zranění).
• Victim blaming (obviňování oběti) – viktimologický fenomén, kterého se nedopouští jen agresor, ale přebírají ho také systémoví pracovníci, anebo společní známí. Je genderově a kulturně podmíněný a napomáhají mu hluboce zakořeněné stereotypy o tom, jak by se měl chovat muž, žena, anebo jak by se měl projevovat agresor a jak by se měla projevovat oběť. Může spočívat v bagatelizaci jednání narcisty, anebo zpochybňování role oběti (tak to asi nebylo tak zlé, když spolu žili dvacet let a měli 3 děti).
• Projekce – psychologický mechanismus, kdy narcista přenáší své vlastní negativní vlastnosti, chyby, či neúspěchy na jiné lidi. Narcista není schopen vnitřně přijmout odpovědnost za své chování, protože nabourává jeho sugesci o své vlastní dokonalosti. Je schopen až absurdně obviňovat okolí z toho, co dělá on sám. Tento proces mu umožňuje vyhnout se konfrontaci s vlastními nedostatky.
• Létající opice (flying monkeys) – Jedná se o termín převzatý z filmu Čaroděj ze země Oz, ve kterém zlá čarodějnice začaruje létající opičky, aby pro ni dělali špinavou práci. Narcista vede očerňující kampaň proti svému bývalému partnerovi prostřednictvím rodiny, společných známých, ale i institucionálních pracovníků. Tyto osoby nemusí mít postranní úmysly, ale chtějí přispět k řešení situace, ovšem přejímají překroucenou, anebo vyloženě lživou rétoriku narcisty, v rámci které je viníkem všeho špatného oběť narcisty.
• Slovní salát (word salad) – je manipulativní a podpásová (byť ne nezbytně vědomá) argumentační strategie, kdy narcista není schopen odpovědět na přímo položený dotaz, nebo zaujmout jasné stanovisko, pokud to není v jeho zájmu a konverzaci štěpí různými nesouvisejícími tématy. Jedná se o nekoherentní směs lichotek, pseudologiky, urážek, výčitek a poučování. Narcista předstírá, že nechápe slovní obraty jako je přirovnání, nebo hyperbola, otevřeně lže, anebo umně operuje s fakty.
• Himpathy – kombinace anglických slov „him“ a „sympathy“, kdy v důsledku přetrvávajícího historicky zakořeněného společenského patriarchátu má systém tendenci obecně věřit spíše mužům (zvláště těm dominantním, zdánlivě vyrovnaným a úspěšným).
• Triangulace – taktika využívaná ke získání a upevnění mocenského postavení ve skupině. Narcista se staví do role komunikačního prostředníka a filtruje informace získávané a předávané mezi různými členy rodinné struktury (pracovního kolektivu atd.) Tímto způsobem kontroluje tok informací, jejich interpretaci a přidává své vlastní nuance do obsahu sdělovaných zpráv. Tato taktika má za cíl vnést mezi lidi nedůvěru a napětí. Narcista si tím zároveň udržuje kontrolu nad situací, manipuluje okolím a upevňuje svůj vliv. O triangulaci hovoříme také v případě, kdy ze strany narcistního rodiče dochází k programování dětí proti druhému rodiči, jsou jim sdělovány zkreslené informace, anebo s nimi vytváří aliance proti druhému rodiči.
• No contact (nulový kontakt) – postoj, který vychází s radikálního přijetí situace a pochopení, že narcistní osobnostní styl nemá perspektivu zlepšení a je třeba na tuto naději zcela rezignovat a narcistního jedince zkrátka vymazat ze svého života. Na zprávy ani telefonáty neodpovídat a neiniciovat kontakt, a to nikoliv jako trest, či pomstu, ale z důvodu ochrany vlastního duševního zdraví.
• Grey rock (šedá skála) – vzhledem k tomu, že nulový kontakt není možné aplikovat v případě rodičů nezletilých dětí, ujala se tato komunikační strategie, jejímž cílem je, aby se člověk stal pro svého narcistního expartnera naprosto nezajímavým a minimalizoval se tak přísun emocionální potravy, kterou narcista získává ze vzájemné interakce. Je tedy třeba nesdělovat žádné osobní informace a nenasedat na výzvy ke konfrontacím. Neobhajovat se proti obviňování a naprosto se vzdát potřeby mít, byť v náznaku morálně navrch, či zachovat si poslední slovo.
• Yellow rock (žlutá skála) – jelikož komunikační strategie grey rock může před dětmi působit nepřátelsky, rozeznáváme ještě termín yellow rock, tedy žlutá skála. Zde je princip stejný jako u šedé skály, pouze je možno vzájemnou komunikaci trochu přibarvit zdvořilostními frázemi.

11. Zdroje

Většina zdrojů je cizojazyčná, právě proto, že v zahraničí jsou ohledně tohoto tématu o něco dále. V USA, anebo Austrálii se můžeme dokonce setkat se specializovanými advokátními kancelářemi, které se věnují ochraně proti psychickému násilí v právních sporech.

Pro ty, kdo vládnou angličtinou doporučuji osobní stánky, ale i podcasty klinické psycholožky Dr. Ramani Durvasula, která velmi poutavě seznamuje s problematikou narcistického zneužívání. Poukazuje na bolavá místa soudního systému a medializuje již známé případy narcistních delikventů v odborném psychologickém kontextu. Dr. Ramani má více než 25 let zkušeností v klinické práci s narcismem, její publikace jsou čtivé a srozumitelné a domnívám se, že je jedním ze světových průkopníků v této oblasti (https://doctor-ramani.com/). Pouze jedna z jejích knih (Není to tebou) byla nedávno přeložena do češtiny, ale na českém trhu jsou k sehnání i její originální publikace, které velmi doporučuji.

Carl Knickerbocker je americkým advokátem a „influencerem“ v oblasti právního povědomí ohledně spolurodičovství s toxickým ex-partnerem. Dokáže poutavě nastínit zákruty opatrovnického soudního řízení s narcistním rodičem a je jedním z propagátorů systému paralelního rodičovství v případech narcistních rodičů. Má vlastní podcast Unapologetic parenting, kde nabízí stručné epizody ohledně spolurodičovských situací, anebo soudního řízení s narcistou.

Bill Eddy je americký právník, mediátor a terapeut. Publikoval několik knih ohledně rozpoznávání vysoce konfliktních vzorců chování s tipy, jak se s nimi vypořádat a především odosobnit se od jejich ničivého vlivu (některé jsou přeložené do češtiny). Jako rodinný právník dlouhodobě upozorňuje, na dopady na děti, které přináší tyto vysoce konfliktní spory a obtížnost jejich detekce v soudním systému. Je spoluzakladatelem High conflict institute (https://highconflictinstitute.com/), který se specializuje na školení a osvětu v této oblasti.

Dr. Christine Cocchiola je britská terapeutka a dlouholetá sociální pracovnice, která pracuje s oběťmi domácího a sexualizovaného násilí a zejména trestné činnosti s názvem „coercive control“ (nátlaková kontrola), který je stíhaný v některých angloamerických státech. Zabývá se systémovou viktimizací obětí trestné činnosti a ničivými dopady na společné děti, které jsou vždy sekundárními oběťmi v rodinných systémech, kde je přítomné narcistní zneužívání. Na svých stránkách https://www.coercivecontrolconsulting.com/ má podpůrný program pro rodiče, tzv. protective parents, proti nimž jsou děti programovány ze strany narcistního agresora s množstvím tipů ohledně terapeutického výchovného působení ze strany tzv. bezpečného rodiče. Upozorňuje na dopady výchovy vysoce konflitních osob a staví se proti systému svěřování dětí do jakékoliv péče těchto jedinců.

Z českých autorů jsou mi známé práce a mediální výstupy Petra Kinkora, manželů Sázovských a Jana Dvořáka, kteří na tomto poli odvádí obdivuhodnou práci.

Knižní zdroje:

• Miraza Debbie, Jak odhalit skryté narcisty a bránit se jim, Grada Publishing, a.s. 2022
• Bonelli, Raphael M., Mužský narcismus, Portál, 2018
• Röhr Heinz-Peter, Narcismus – vnitřní žalář, Portál 2001
• Jandová Lucie, Život s narcisem – Více než příručka pro srážku s psychopatem, Jandová Lucie 2021
• Ross Rosenberg, Syndrom lidské přitažlivosti, Dauphin, 2019
• Ramani Durvasula PhD, It’s Not You: Identifying and Healing from Narcissistic People, 2024
• Ramani Durvasula PhD, Don’t You Know Who I Am?: How to Stay Sane in an Era of Narcissism, Entitlement, and Incivility 2019
• Ramani Durvasula PhD, Should I Stay or Should I Go: Surviving A Relationship with a Narcissist, 2015
• Selma Evans, Co-Parenting With A Narcissist, Selma Evans 2023
• Michael Marino, Breaking Free From a Narcissistic Co-Parent: A Comprehensive Guide to Co-Parenting With a Narcissistic Ex-Partner, Overcoming Their Control, and Protecting Your Children
• Mary Dale, The Art of Detachment: Tips & Tricks for Co-Parenting with a Narcissist: Set Boundaries, Preserve Your Sanity, and Protect Your Child from a Toxic Parent
• Carl Knickerbocker JD, The Parallel Parenting Solution: Eliminate Confict With Your Ex, Create The Life You Want
• Bill Eddy, Proč volíme psychopaty a jak to zastavit, Prtál 2022
• Bill Eddy, Mediating High Conflict Disputes, HCI Press 2021
• Bill Eddy, 5 Types of People Who Can Ruin Your Life, J.P.Tracher 2018